Jeho koncepce spočívá v přiblížení rozsáhlých aktivit jejich příslušníků v politické, hospodářské i vojenské problematice a počítá s náhledem do mikrosvěta jednotlivých panství i se zdůrazněním úlohy, kterou sehrály osoby s modrou krví v oblasti kulturního mecenátu. Každý rok je věnován jednomu tematickému celku.

Po úvodním rožmberském roku, následoval rok pernštejnský. Třetí, letošní rok byl věnován skupině šlechtických rodů majících společné kořeny ve frankofonních zemích. Obraz jejich dějinné úlohy v českých zemích byl během roku prezentován v mnoha regionálních kulturních projektech. Stejně jako v předchozích letech je vrcholem tzv. francouzského roku uspořádání reprezentativní výstavy, na níž by měl být ukázán v celistvosti pohled na panorama francouzské šlechty zbavený veškerého ideologického balastu.

Pro konání výstavy byl vybrán prostor tzv. Císařské konírny na Pražském hradě. Název výstavního projektu napovídá, že autoři zvolili schéma, které návštěvníky spíše seznamuje s reprezentativním souborem uměleckých děl francouzského původu než s pohledem na dějinnou stopu, kterou zanechali v zemích Koruny české příslušníci sedmi desítek rodů frankofonního původu. Během prohlídky expozice vystupuje tato idea stále více do popředí. Instalace výstavy je rozdělena do dvanácti tematických částí, ve kterých jsou pomocí hodnotných exponátů většinou reflektovány reálie mající s českými zeměmi nepřímou spojitost. Jednou z výjimek jsou ukázky z unikátního souboru portrétů pocházející ze zámku Sychrov u Turnova, který se od roku 1820 stal sídlem rodu Rohanů. Zápůjčky z tohoto památkového objektu tvoří základní kámen expozice, na kterém by bylo možné stavět za předpokladu jiné volby výstavního prostoru a změny celkového pojetí koncepce.

Architektonické řešení výstavy se potýká s nedostatkem místa. Císařská konírna je pro instalaci značně rozsáhlého souboru mobilií příliš těsná. Na relativně malém prostoru je soustředěno velké množství unikátních předmětů. Mezi nimi se nalézají díla malířů mj. Hyacintha Rigauda, Charlese Le Bruna, sochaře Jean-Antoine Houdona a uměleckořemeslné předměty významných tvůrců z oblasti porcelánu, keramiky, skla a nábytku. Přílišná oboustranná blízkost výstavních panelů nedovoluje návštěvníkovi dostatečný odstup od jednotlivých exponátů. Obrazy velkého formátu nelze vnímat pro nemožnost zhlédnutí z větší vzdálenosti dostatečně esteticky. Také volba podoby popisek s doprovodnými texty se jeví jako problematická. Stříbrné tabulky s černým písmem tonou v záplavě světel a četba řádků na lesknoucím se povrchu je dosti obtížná.

Z rodů frankofonního původu zanechali významnou dějinnou stopu spolu s Rohany také Buquoyové a Mensdorfové-Pouilly. Ve sbírkových fondech památkových objektů se zachovaly předměty spojené s významnými osobnostmi těchto rodů. Proto se jeví jako překvapivá, jejich vystavení by neodporovalo koncepci expozice, absence dochovaných movitých památek spojených s osobou majitele panství Rožmberk a Nové Hrady generála Charlese Longuevala Buquoye. Jejich instalace v prostoru věnovaném světu vojenství by působila příhodněji než soubor zbraní od francouzských výrobců zapůjčený ze sbírkových fondů bývalého sídla Clam-Gallasů - hradu a zámku ve Frýdlantu.

Příslušníci rodu Mensdorf-Pouilly žijí v České republice i v současnosti. Jen velmi pozorný návštěvník objeví mezi exponáty několik předmětů z porcelánu, které byly kdysi majetkem rodové větve vlastnící zámek Nečtiny na západě Čech. Ze sbírek zámku v Boskovicích – současného sídla rodu Mensdorf-Pouilly - nebyl na výstavu zapůjčen žádný mobiliární předmět.

Zařazení ukázek dobové módy a textilií do instalace výstavy lze hodnotit kladně. Unikátní soubor pánských oděvů, jejichž nositelem byl hrabě Jan Rudolf Czernin, byl zapůjčen ze sbírek zámku v Jindřichově Hradci, stejně jako cenný nástěnný koberec pocházející pravděpodobně z francouzských královských sbírek. Na výstavě není téměř vůbec zastoupena knižní produkce. Tuto skutečnost částečně vyvažuje zapůjčení tzv. Rohanských hodinek – velice cenné středověké modlitební knihy. Módní řečí aristokracie byla francouzština. Ve fondech zámeckých knihoven na území Čech a Moravy se dochovala řada svazků vytištěných v tomto jazyce. Autory těchto literárních děl byli nejvýznamnější představitelé epochy osvícenství. Proto se opomenutí zařadit knižní kulturu do kontextu dědictví šlechty jeví jako velmi sporné.

Po zhlédnutí expozice je nutné konstatovat následné. Výstava splnila účel dle svého názvu – představila rozsáhlé umělecké dědictví spjaté s reáliemi francouzských autorů. Otázkou zůstává, neměla-li být pro prezentaci tohoto projektu zvolena např. Jízdárna Pražského hradu. V jejích větších prostorách by byly mnohé exponáty vizuálně lépe uplatnitelné a organizační tým by tak mohl zvolit jinou koncepci – přiblížit dějinnou roli šlechty frankofonního původu na území Koruny české jako příběh postav z obzvlášť významných rodů jakými bez veškerých pochyb byli Rohanové, Buquoyové i rod Mensdorf-Pouilly.   Stanislav Vaněk