Recenze knihy Jan Šembera z Boskovic

Obzvláště významným jedincům byly věnovány monografie pojednávající o jejich životních osudech. Řada těchto knih byla v minulých dnech obohacena o publikaci, jejíž ústřední postavou je osoba Jana Šembery z Boskovic, šlechtice žijícího na Moravě v době předbělohorské.

Jak napovídá podnázev knihy, její autorka Kateřina Dufková se pokusila o porovnání osoby Jana Šembery s postavou Petra Voka z Rožmberka – Šemberova generačního současníka. Text je rozdělen do šesti základních kapitol. Kromě úvodní kapitoly, v níž je pojednáno o stavovských strukturách na Moravě a stručné rodové historii pánů z Boskovic, je v ostatních pěti kapitolách nahlédnuto do mikrosvěta významného moravského aristokrata. Životní konotace Jana Šembery z Boskovic zvaného také, dle jednoho svého sídla, Černohorský jsou nahlíženy objektivním a kritickým pohledem. Zpracování časové osy jeho života se prolíná se dvěma zcela odlišnými oblastmi, ve kterých Šembera zanechal nejčitelnější stopu – architektonickým mecenátem a světem kriminálních deliktů.

Lze ocenit, že se autorka, přes sympatie k Šemberově osobě, nesnaží zakrývat negativní důsledky jeho chování, které vyplývaly z prchlivé povahy tohoto muže. Pasáže věnované vzniku zámeckého areálu v Bučovicích – zásluhou Šemberova uměleckého vkusu se může toto městečko pyšnit jedním z klenotů pozdně renesanční architektury v českých zemích – patří mezi nejhodnotnější části knihy. Jako objevné lze hodnotit zejména informace o možných architektech a stavitelích, jejichž řemeslnou zásluhou mohl být tento architektonický skvost postaven. Přesvědčivě je zpochybněna hlavní účast císařského architekta Pietra Ferrabosca - jeho jméno bylo dosud starší odbornou literaturou bráno jako nezpochybnitelné.

Jan Šembera z Boskovic nebyl jen uměleckým mecenášem, ale též lidsky komplikovanou osobou. O této druhé straně téže mince vypovídá další zdařile zpracovaná stať knihy. Na příkladu Šemberových právních sporů je nahlédnuto do struktur soudobého soudnictví. Šembera byl účastníkem nejprve v majetkových kauzách, poté jeho osoba figurovala v několika soudních jednáních týkajících se nactiutrhání. Nejzávažnějšímu trestnému činu, kterého se Šembera dopustil – zabití rytíře Zikmunda Prakšického ze Zástřizl – autorka věnovala značnou pozornost. Tento zločin se odehrál v domě, který Šembera vlastnil v Brně. Proces vedený proti němu vyzněl, také zásluhou vraždy korunního svědka, do ztracena. Lze ocenit, což platí nejen pro tuto část knihy, důkladnou badatelskou činnost autorky.Ta byla nucena vzhledem k částečné torzovitosti pramenné základny vyvinout značné úsilí ke složení střípků tohoto případu v celistvou mozaiku. Čtenář se tak může seznámit s jednou z nejzávažnějších událostí právní judikatury předbělohorské Moravy.

Celkový obraz Šemberovy osobnosti doplňuje pohled na jeho rodinný život. V těchto pasážích knihy lze Šemberův životní osud porovnat nejvíce s osudem Petra Voka z Rožmberka. Oba aristokraté vstoupili do manželského svazku v pozdním věku a jejich smrtí se uzavřela historie dvou významných šlechtických rodů. Zatímco Petr Vok zemřel bez potomků, Šembera se otcem stal – jeho dvě dcery se provdaly za příslušníky rodu Lichtenštejnů, kterým jako věno přinesly rodový majetek pánů z Boskovic. Dohoda o dělení majetku po smrti Jana Šembery z Boskovic tvoří velmi zajímavou přílohu publikace. Přihlédneme-li k neúplné zachovalosti písemných pramenů má tento dokument značnou vypovídací hodnotu o Šemberově bohatství, ale na rozdíl od závěti Petra Voka nevypovídá nic o kladech Šemberovy osoby. Pasáže, v nichž by bylo možné číst informace o odkazech peněžitých částek služebnictvu či ve prospěch chudiny, v textu tohoto dokumentu nelze nalézt.

Publikace Jan Šembera z Boskovic je nadějným pokusem o objektivní zpracování životního osudu posledního příslušníka erbu sedmizubého stříbrného hřebenu v červeném poli. Text je napsán kompaktní formou. S výjimkou několika drobných nepřesností – v popiskách pod obrázky se lze např. dočíst o vzniku Tizianovy malby v roce 1967 – byla provedena redakční práce v kvalitě, která je obvyklá v publikacích ediční řady nazvané Velké postavy českých dějin. Pouze podnázev knihy neodpovídá jejímu celkovému vyznění. Jan Šembera z Boskovic zanechal v Bučovicích, Černé Hoře, Brně, Olomouci i Litovli významný odkaz. Jeho intelektuální a lidské vlastnosti však nebyly na takové výši, aby se jeho význam mohl s postavou Petra Voka z Rožmberka měřit. Tato skutečnost je autorkou objektivně přiznána a její konstatování plně opravňuje zařadit knihu o posledním příslušníkovi rodu pánů z Boskovic mezi publikace, jejichž vznik je zcela opodstatněný.  Stanislav Vaněk