Petr Macek, Richard Biegel, Jakub Bachtík – edd. – Barokní
architektura v Čechách, ISBN: 978 – 80-246-2736-6, 768 str., 1.
vyd., Karolinum, Praha 2015

Autoři se na jejich stránkách zabývali mnoha reáliemi tohoto uměleckého směru. Zdálo by se, že neexistuje vakuum, které by bylo potřeba vyplnit novou monografií. Ale není tomu tak. Jedním z nových titulů majících premiéru na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze bylo kompendium s názvem Barokní architektura v Čechách.

Tato publikace je dílem kolektivu nejvýznamnějších odborníků zabývajících se problematikou barokního umění. Úvodem obsahuje dva textové medailony, které jsou věnovány pohledům na fenomén ´Českého baroka´ i jeho souvislostem a prologu, ve kterém je pojednáno o kořenech tohoto uměleckého směru zapuštěných v předešlé epoše renesance a manýrismu. Hlavní část publikace je rozdělena na sedm základních kapitol. Pozitivně lze hodnotit jejich jednotnou strukturu.

Každá kapitola obsahuje úvodní pojednání o dobových souvislostech, jejichž informativní úroveň je zásluhou odborné erudice Víta Vlnase (autor medailonů v kapitolách I. – VI.) a Pavla Zahradníka (autor medailonu v kapitole VII.) téměř vyčerpávající. Poté následují statě věnované osobnostem barokní architektury. Jejich autoři akcentují úlohu významných donátorů z řad aristokracie a církve, kteří ovlivňovali tvorbu mnoha známých umělců a čtenáře seznamují v plné šíři se stavem aktuálního poznání činnosti známých architektů či stavitelů - v textu je zmíněno několik nově připsaných autorství významných staveb. Jako nejzdařilejší se jeví ty části knihy, které jsou věnovány mecenátu Albrechta z Valdštejna a umělcům jeho okruhu, období velkého uměleckého přelomu vymezeného léty 1695 – 1723, architektonické syntéze v díle Kiliána Ignáce Dientzenhofera, i období architektonické plurality, které je ohraničeno letopočty 1751 – 1790.

Ještě objevněji se jeví podkapitoly, ve kterých je pojednáno o osobách, jejichž architektonická tvorba se dotýkala regionálního rámce v mnoha oblastech – např. František Kermer a stavitelé ve východních Čechách, či rodina Koschů, jejíž příslušníci působili na severu Čech. Zásluhou důsledné heuristické práce autorů naleznou v jednotlivých částech knihy své místo i stavitelé, jejichž dějinná stopa se dosud mohla jevit jako nezřetelná. Např. jedním z nich byl původně zednický polír Vavřinec Habel, který působil na panstvích Schwarzenbergů v jižních Čechách. Překvapivé je zjištění absence zmínky o jeho nejvýznamnější (jediné?) dochované stavbě, kterou je kostel Zasnoubení Panny Marie v Mláce u Třeboně. Informace o dochovaných plánech posléze zaniklých či nerealizovaných staveb tohoto stavitele naopak nechybí v příslušné pasáži knihy.

Text publikace neobsahuje z hlediska dějezpytu umění žádné závažné chyby či omyly. Několik nepřesností se týká faktografie – Albrecht z Valdštejna se narodil s predikátem z Valdštejna, ale nikoli i z Vartenberka, jak je uvedeno. Ke spojení erbů a predikátů obou rodů došlo až v roce 1758. Nepřesné je i datum jeho úmrtí – v Chebu byl zavražděn v únoru 1634 a nikoli o měsíc dříve. Další chybné datum se týká bitvy na Bílé hoře, která se konala 8. listopadu 1620, ale na str. 79 jí tiskařský šotek posunul až na 18. listopadu téhož roku. Kniha je působivá také zásluhou kvalitního grafického zpracování. Její text je doplněn velkým množstvím kvalitních černobílých a barevných fotografií. Při detailním pohledu je ale zřejmé, že část černobílých snímků byla pořízena před několika desetiletími a nezachycuje stavby v aktuální podobě. Např. stav většiny interiérů Dientzenhoferových kostelů na Broumovsku je v současnosti výrazně horší než na publikovaných fotografiích.

Kniha Barokní architektura v Čechách je jednou z nejlepších odborných monografií, které byly po roce 1989 publikovány v České republice. Její text, pojednávající o vzniku hodnotných architektonických děl a o životních osudech jejich tvůrců, je napsán na vysoké odborné úrovni, ale zároveň natolik srozumitelně, aby motivoval každého zájemce k návštěvě co největšího počtu architektonických staveb i krajinných kompozic, které jsou cennou součástí našeho kulturního dědictví.  Stanislav Vaněk