Odpočívají mezi dvěma představeními, pijí čaj, vzpomínají. Že už je to jejich šesté divadlo, které nastudovali, že Hanička měla tenkrát krásnou žlutou kytku ve vlasech, že se občas dají dohromady s nějakými muzikanty,zpěváky. Ti ale někdy přijdou i sami.

Je sobota, šestadvacátého října kolem poledne. Svítí sluníčko, je pohoda. Aby ne, když se daří. Když je vidět skvělá spolupráce kamarádů. Těch kteří mnohé nemůžou, s těmi, kteří se jim snaží umožnit maximum možného. Někdy i trochu nemožného. Vozíčkáři nevjedou všude.

A divadlu herců s postižením se daří. Však také v Káčku pečlivě makají, chystají kostýmy, připravují scénu, tahle je dost náročná, staví se déle než hodinu. Ale hlavně studují role. Někdy je to trochu náročnější, vozíčkáři musí spolupracovat se svými přáteli, kteří jim pomáhají, aby zvládli i náročné přeskupování. A divadlo RE LAXIO náročné je.

Diváci jsou vpouštěni po jednom. Projdou náročnou diagnosou, jsou změřeni, zváženi, teprve pak dostanou průkaz a sluchátka. Smějí vstoupit do divadelního sálu – oktogonu. Tady se odehrává stínové divadlo člověčích vlastností. Dobrých i špatných. Rozpoznej si diváku sám. Sluchátka? Nevede k nim žádná elektrika, žádný signál. Sám si dosaď, diváče, zvuk podle svého.

Pak každý prochází tmavým tunelem a zase nic nevidí. Dostane na oči zákryt. Ochotná čertice ho dovede k provázku a po schodech, i dál už podle něj. Ve tmě, která ve skutečnosti není. Neviditelnost končí až v pekelném sklepení. Spousta čertů a čertic. Hostina, program. Ale ten nesmím prozradit, jen se přijďte sami na představení podívat. Stejně jsem už řekl dost. Až moc.

Proč tohle všechno v lodžii? Inu, Kula, podobně jako mnoho dalších spolků, s lodžií kamarádí, nachází tu nejen vlídné přijetí pro své konání, ale i spoustu dosud neobjevených tajemných prostorů.

Co znamená onen název představení, který zní tak latinsky, nevíme. Ale zní to pěkně, že?  Bohumír Procházka