Když odezněly projevy a řeči všeobecné, když se někteří přestali předvádět, chodil pan fotograf od fotky k fotce a vysvětloval, diskusi vyvolal. Třeba u snímku, kde v opuštěné ulici zvedl pes nožku, aby vykonal. Historická stavba v jakémsi městě v jakési zemi na jihu a živá, úplně obyčejná současnost.
To už byly chlebíčky snědené a víno vypito.

Ale i v úvodním slovu fotografa Petra (krátké, věcné) byl slyšet názor, ne fráze: „Je inflace fotek a podle toho to vypadá. … Už jsem dlouho neviděl fotku na papíře. … Šibík nemá zakázky, nikam ho neposílají fotit svět. Tak fotí svatby. … " Následovala vzpomínka na Josefa Sudka, který dával přednost kontaktům, žádné zvětšování. A tahal po Praze těžké kamery.

DVA HORIZONTY

A tak si pan Volf jezdí po okolí, které má dva horizonty. Tábor a Krkonoše. Tam pečlivě vybírá místo, čeká na světlo, někdy jede znova a fotí mlčenlivou krajinu. Některá místa dvakrát, to jest v různých ročních obdobích. Proměnlivost v čase, ticho okamžiku. Jsou tu čáry – brázdy paralelně srovnané, a cesty. Odkud? Kam?

Ale i současné vesnice a města. Přesněji historie v současnosti. Kdo poznal dnes náležitě zarostlou velišskou faru? Nikdo nemusí znát, kde žije kulturtréger, který pod gotickou klenbou vybudoval současnou garáž s vlnitým plechem. Stačí si uvědomit, jak fotografie připomíná dnešní svět. Jeho pojetí estetiky. Citu k dědictví.

Na závěr oficialit slíbili pořadatelé překvapení. V přítmí kavárny hrál filozof Standa Synek na příčnou flétnu Bacha. Najednou všichni ztichli.    Bohumír Procházka