Deváťáci se na besedu připravovali o hodinách dějepisu, když se učili o holocaustu, ale i o hodinách výtvarné výchovy, kdy vyráběli dárek a výzdobu třídy, kde se beseda konala.

Marta Kottová vyprávěla především o svém pobytu v Terezíně, kam přišla společně s rodiči v polovině roku 1942. Školákům ukázala knihu s kresbami Helgy Weissové, které vypovídají o tamějším životě.

Přivezla s sebou také dvě židovské hvězdy, terezínské peníze a další materiály. Vzpomínala na své spolubydlící z dívčího domova, na práci, také na tajné vyučování i na kulturní život, například na dětskou operu Brundibár. Zazněla nahrávka závěrečné písně.

Po dvou letech v Terezíně musela celá rodina odjet transportem do Osvětimi – Březinky. Rodiče šli rovnou do plynové komory. Při této vzpomínce se paní Marta neubránila dojetí. A nebyla sama. Prý měla obrovské štěstí, že přežila a že se po válce shledala se svým, o šest let starším bratrem Viktorem.

Deváťáci po celou dobu se zaujetím poslouchali vyprávění paní Kottové. Jen několik jedinců se osmělilo a vzneslo dotaz.

Drobné dárky
Po skončení besedy děti předaly paní Martě kytičku, obraz s věnováním a taštičku s regionálními dobrotami. Rozšířily její sbírku motýlů, čímž jí udělaly velkou radost. V Terezíně totiž prý byla všelijaká havěť – blechy, vši, štěnice, ale nebyli tam motýli. A proto se stali symbolem terezínských dětí.

Při odchodu ze třídy jedna dívenka prohlásila: „Paní učitelko, to je strašně moc statečná paní." A paní učitelka si v duchu pomyslela, že toto setkání zcela určitě splnilo svůj účel.     Jitka Víchová