„Tenkrát jsem se rozhodl, že svému rodnému kraji věnuju soubor svých děl – jako poděkování,“ zavzpomínal minulý týden na úvod našeho rozhovoru. Přijel do města, aby osobně dohlédl na rozmisťování a instalaci svých soch a obrazů v galerii uprostřed Regiocentra Nový pivovar, která nese jeho jméno.

Jak se vám místo pro vaše sochy a obrazy líbí?
„Ale jo. Lidem je na očích – a navíc kousek od míst, kudy jsem jako šestnáctiletý kluk, truhlářský učeň, chodíval.“

Poznáváte vůbec dnešní Hradec po tolika letech?
„Měl jsem svoje cestičky, kterými jsem chodíval. Pamatuju si, jak mě Hradec už tenkrát fascinoval. Vyrůstal jsem v Jaroměři – Josefově, což nebyl zrovna malebný kout, a Hradec mi najednou připadal nádherný, čistý, půvabný. Narodil jsem se ve Farářství, v Habrmanově ulici. Kousek odtud bylo nádraží – dlouhé hodiny jsem vydržel koukat na vlaky, na lidi, jak vystupovali a nastupovali, na tu nádhernou stavbu, která podle mě v té době neměla obdoby. Hradec vůbec měl štěstí na osvícené hlavy – na starostu Františka Ulricha, na architekty – stavitele Gočára a Kotěru… Postavili krásné město.“

Měj jste tady svoje místa, kam se třeba i dnes rád vracíte?
„Vzpomínám si, že jsem často chodil od Grandu do kopečku ke Svatému Duchu – a ten chrám mi tehdy připadal takový nedodělaný, strohý, nedostavěný, a pak jsem jednou vstoupil dovnitř – a připadal mi tak pořád. Málo nazdobený. Houby jsem tenkrát věděl, co je gotika. Vzpomněl jsem si na tyhle dojmy před pár lety, když jsem pro chrám svatého Ducha dělal sochu svatého Klimenta. Je to polopostava, malovaný bronz, je dnes hned vedle hlavního oltáře. Když jí biskup Duka žehnal, uvědomil jsem si, že se v nějakých kruzích do Hradce stále vracím.“

Chrám svatého Ducha je kousek odtud – a dnes se vracíte znovu. Máte tady svoji galerii. Jak jste vybíral sochy a obrazy z toho obrovského množství, které jste vytvořil?
„Srdcem. Hradec Králové a obecně východní Čechy cítím po celý svůj život jako kraj mému srdci velmi blízký, jako domov. Tak jsem vybíral i věci, které jsem se rozhodl kraji věnovat. Ty nejbližší a ty, které měly úspěch na různých světových výstavách. K srdečním záležitostem patří například moje první dílo – velký ozdobný pseudobarokní zlacený rám na zrcadlo, který jsem vyrobil v roce 1944 ještě jako šestnáctiletý truhlářský učeň. Moje matka ho měla spoustu let pověšený na zdi doma, v Jaroměři, a já mám teď pocit, že patří sem. Tady koneckonců vznikl. V galerii bude také pětatřicet mých soch, obrazy a grafické listy, především ze sedmdesátých až devadesátých let. Většina z nich nějak souvisí s východními Čechami, s mým domovem a vzpomínkami… Jedna ze soch se jmenuje Zima v Podkrkonoší. U nás v Jaroměři se vždycky říkalo – Krkonoše nám berou všechen sníh, na nás v Podkrkonoší nic nezbude. To byla inspirace, díky níž tento objekt vznikl. A bude tady taky jedno z mých nejosobnějších děl – socha Lisování 1968. V ní jsou všechny moje pocity z té doby.“

Veškeré vaše sochy a obrazy mají velmi zajímavá jména. Jak vůbec vznikají?
„To je různé. Obecně jsou pro mě jména soch a obrazů velmi důležitá. Někdy jsou prvotním impulsem, jindy vznikají během tvorby. Chci, aby jejich názvy nebyly prvoplánové, aby v nich vždycky byl dvojsmysl, druhý plán, náznak, vtip.“

Loučíte se se svými obrazy a sochami těžce?
„Kdepak. Nemám potřebu se jimi obklopovat a neustále je mít při sobě – tvořím proto, abych něco řekl, dal najevo svoje pocity… Ty věci pak mají být mezi lidmi, na očích.“

Vaše sochy jsou v prestižních evropských galeriích a v mnoha soukromých sbírkách po celém světě. Sledujete jejich osud?
„A proč bych to dělal?“

Vedle soch a obrazů jste kraji věnoval také svoje literární dílo. Kde bude jeho místo?
„V archivu Královéhradeckého kraje – jeho čas přijde později.“

 

Vladimír Preclík - vizitka

Vladimír Preclík se narodil v roce 1929 v Hradci Králové. Vyučil se řezbářem a pozlacovačem, vystudoval kamenickou školu v Hořicích a posléze absolvoval VŠUP v Praze. Stal se prvním děkanem na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Založil sochařská sympozia v Hořicích a v Deštném. V roce 2005 byl zvolen předsedou slavného uměleckého spolku Mánes.

Svými originálními sochami je zastoupen v mnoha českých i zahraničních galeriích – slavné jsou jeho cykly Láhve, Česká avantgarda a Stará provensálská města. Svoji tvorbu představil i na světové výstavě sochařství v Montrealu.

Je členem českého PEN klubu, od 80. let se intenzivně věnuje také literatuře.

K jeho nejznámějším knihám patří titul Tiše se přemísťovati, Smírčí kameny, Dřevěná knížka a Kameny pokání. V roce 2006 vyšel knižní rozhovor Lenky Jaklové s Vladimírem Preclíkem pod názvem „Sochařům se netleská“.

Talent zdědil nejspíš po rodičích – zabývali se výrobou loutek. V jejich stopách pokračoval Preclíkův bratr Jiří.