V první, nejdelší, hovořil o faktech, které jako historik pěčlivě sbíral, vyhledával, ověřoval, třídil. Uváděl zdroje a nebál se vyjádřit i jejich pravděpodobnost. Z nich vyplynulo, že první poustevník je tu od roku 1780 a byl vyřezán z poražené lípy. Ostatní podrobnosti, včetně dalších souvislostí, tedy poustevně, umělé jeskyni uvede on sám v článku, který chystá.

V druhé části dostal se k pověstem a mýtům. Připomněl, že i jemu jeví se zajímavějšími, než realita sama. I touto orální historií se zabývá, srovnává ji s realitou, ověřuje. Podstatný je tu příběh, který vyprávěl strýček Maťátko paní Mrázkové o tom, že poustevníka vyrobil vězeň z chleba. O fenoménu figurek a figur z chleba rozpovídal se pak podrobněji a dostal se až k Antonínu Zápotockému, jako tvůrci.

Poutavé na přednášce Pavla Kracíka bylo, jak odhaluje metody práce historika a to, jak porovnává výsledky orální (vyprávěné) historie s vědeckým přístupem k získávání faktů. Ukazuje náročnost práce, ale i půvab příběhu, který si lidi vytvořili a po večerech si ho vyprávějí.

K tomu patří i moderní příběh, kdy po roce 1989 vznikla péčí profesora Vladimíra Úlehly a jeho přátel iniciativa za opravu grotty, poustevníka v domečku poustevny. Skupina, ze které později vzniklo Občanské sdružení Lodžie, sehnala prostředky, přidala vlastní práci a uvedla grottu, domeček a samotného poustevníka do současného stavu.

Až tak, že jedné Svatojánské noci poustevník ožil, byl vílami sváděn a na závěr k smrti utancován. Soudím, že bylo to před třemi léty a za tím příběhem stálo Občanské sdružení Lodžie, které od obnovy grotty v lodžii a okolí koná. Díky iniciativním lidem příběh poustevníka pokračuje i dnes. Fota k článku najdete na webu.   Bohumír Procházka