V jeho rodině panovaly chudé poměry, díky přímluvě místního faráře však dostal možnost studovat na jičínském gymnáziu. Po maturitě studoval teologii, tu však nedokončil a místo toho se zapsal na filozofii.

Po absolvování školy pracoval jako pedagog, v roce 1872 získal doktorát a o rok později se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem se nejvíce podílel na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, a to i přesto, že zpočátku patřil k jejich zastáncům a byl za své bádání označován zrádcem národa.

V roce 1902 vydal příručku Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví, předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu. Mezi nejdůležitější se řadí jeho publikace Historická mluvnice jazyka českého a Slovník staročeský. Zemřel 25. května 1907 v Praze. ⋌(sar)