Letošní Šrámkova Sobotka má u svého nadpisu úctyhodné číslo 54, a tak se logicky nabízí otázka únavového syndromu pro pořadatele a z toho plynoucí nebezpečí stagnace.

Jan Janatka, vedoucí soboteckého městského kulturního střediska, se nebojí. Naději vidí v tom, že mezi organizátory jsou dobře zastoupeni starší i mladší. Připomíná tradiční setkání učitelů pod hlavičkou Exodu, i tvůrčí dílny, které celý festivalový týden pracují. Přední česká recitátorka a režisérka Hana Kofránková to potvrzuje.

Pochvalně se vyjadřuje o mladých okolo časopisu Splav, kteří jsou mezi organizátory vidět. Jako vedoucí recitační dílny zadala pro týdenní práci čerstvě vydanou knížku Martiny Komárkové a Michaila Ščigola Modlitebník.

„Dala jsem jim náročný úkol, večer se uvidí,“ řekla v pátek ráno, před večerem dílen. Vidělo se. Večer patřil k výrazným bodům týdenního programu.
V tom je jeden z kladů Sobotky – v oné různorodosti. Od tance mladičkých víl ze Studia Šrámkova domu až po skvělou přednášku Jaroslavy Janáčkové o jedné epizodě ze života Boženy Němcové.

Program se pohybuje v širokém rozpětí mezi výstavou soch Petra Kavana po varhanní koncert v Oseku, kde prý varhany zněly znovu po padesáti letech. Příklad Oseckých, kteří kostel uklidili a připravili ke koncertu, je ukázkou toho, jak se lidé dovedou dát pro dobrou věc dohromady.

Ke kladům festivalu patří skutečnost, že je tu místo pro začínající autory, viz literární soutěž, i ryze profesionální divadelní soubory, příkladem je Čapek v podání Klicperovců z Hradce.

Nikdo nespočítá množství účastníků, protože většina programů je volná, bez lístků. A taky to není důležité. Podstatné je, že poezie, jak zněla včera i dnes, tu byla a měla svátek. Poezie mluvená, hraná, i zpívaná. Je dobře, že festival poezie Šrámkova Sobotka má mnoho tváří.

Bohumír Procházka