Josefe promiň.
Za to, že Ti tykám, když jsi mi k tomu nestačil dát souhlas. Ale věřím, že bys ho dal. Hlavně promiň, že jsem nepřišel na návštěvu včas. To my hříšníci tak děláme a pak litujeme.

Protože kdybych do Vokšic do Tvé galerie přišel, Ty bys mi nezačal ukazovat svoje naposledy vytvořené věci, to nebyl Tvůj způsob. Nikdy ses ničím nevytahoval. Jen jsi oblíknul svůj zabarvený umělecký plášť, nezapnutý, který okolo Tebe poletoval, když jsi při instalaci výstav přinášel kladívko, háčky, prostě všechno, co bylo potřeba.

A pak jsi stál, koukal, neradil, nesoudil. Já se zeptal, přiznej, žes čekal, že budu chtít Tvůj názor, a Tys odpovídal. Zasvěceně, decentně, nikdy jsi o kolezích nemluvil negativně. Ale vždycky trefně.

Tvorba, plány
Taky jsme seděli v kanceláři, tys nalil takového zlatého panáka a povídal o plánech. Ne svých. O plánech galerie. Dali Ti počítač a Ty ses na něm po osmdesátce učil a radoval se, jak to bude s těmi pozvánkami a jinými věcmi snazší.

Až pak, když jsem Tě požádal, šli jsme do ateliéru, abys ukázal své poslední věci. Tvé věčné objevování a experimentování. Barevné plochy, lesklý kov na obrazech…

Vzpomínek by bylo moc. Ale mně se stále nějak vybavuje to příjemné posezení mezi kládami a sochařskými hlavami před galerií na sluníčku. To všechno, co uvnitř v galerii J. B. Spektrum člověk viděl, to si tady u kafe v příjemné společnosti, kterou jsi vytvořil, zažil. ⋌Tvůj Bohumír Procházka