Podle historičky umění a kurátorky výstavy Jany Schlesingerová se Komárek vyjadřoval pomocí symbolů a metafor, svým dílem navazuje na imaginativní malířství, především na dílo Jana Zrzavého.

„Typická jsou pro něj interiérová zátiší složená ze dveří, oken, stolů, židlí. Na obrazech se setkáváme s figurami lidí a andělů, které spojuje jen v náznaku provedený obličej, který nás jakoby odvádí do tajemně tklivého světa tam za oponou,“ přibližuje historička Komárkovo dílo.

Vladimír Komárek se vrátil do jičínské galerie se svými obrazy, Jarmila Hakenová z místního muzea na něho vzpomíná ale především jako na kolegu. „Vzpomínám na něho s velikou láskou. On byl velice srdečný člověk, originální, neublížil, rozdával se. Byl to vzácný muž. Měl na sobě úžasnou skořápku něžnosti.“

Vladimír Komárek působil v jičínském muzeu jako výstavní poradce a Jarmila Hakenová se nyní podílela na přípravě jeho výstavy. A protože se s rodinou Komárkových dobře zná, do Jičína se přestěhovala i jedna vzácnost. „Paní Komárková mně nabídla zapůjčení obrazu Poslední večeře Páně, který má zavěšený v ložnici,“ prozrazuje Hakenová.

A Růžena Komárková, manželka Mistra, pokyvuje hlavou.

„Víte proč? Protože Vladimír měl srdečný vztah k této galerii, byl z ní nadšený a říkal: Růženo, to je nádhera, tady to sluší každýmu voloj.“ Podle Růženy Komárkové si jedině jičínská galerie zaslouží, aby zde Poslední večeře Páně byla. Nedvězí, kde Komárek žil, tak opustila poprvé od malířova skonu.

K samotnému obrazu apoštolů nám vysvětluje. „Oni jsou tak komunikativní, že s nimi všechno projednávám. Mám je jako před očima a říkám: Kluci, podala jsem si sportku. Nemůžete alespoň naznačit? Tak takovou trhlou ženu si Mistr Komárek vzal,“ usmívá se žena Růžena pod vzácným obrazem svého muže. Rozhlíží se po galerii a konstatuje: "Komárku, opravdu ti to tady sluší, moc hezky tě tu pověsili!!

Vzpomíná také na úplné začátky vzájemného vztahu. „Zaregistroval mě v souboru Krakonoš jako devatenáctiletou a řekl mi: Která ty seš? Jmenuji se Růžena Holubová, matka je v domácnosti, táta je řezník a pije. V té chvíli se prý rozhodl, že se s touhle holkou ožení, protože větší tele v životě nemohl potkat,“ střílí do vlastních řad paní Růženka.
Ráda vzpomíná na některá půvabná slova, které si s Vladimírem vyměňovali. „Když jsem myla okna a Vladimír mě viděl na štaflích, jemně řekl. Nese… se mně, anděli!“

Blíží se advent a s ním i doba vánoční, Vladimír Komárek ji ale neměl v oblibě. „Neměl rád Vánoce, byl s námi jen na Štědrý den a pak odjížděl do Prahy konzultovat své obrazy,“ přiznává paní Růžena a dodává s nostalgií: „Byla jsem do toho kluka zamilovaná.“

Vzpomíná také na svoji ochotnickou dráhu. „Největší radost jsem měla, když jsem dostala cenu za herecký výkon ve hře Velvyslankyně. A bavila jsem se, když se mě jeden pán ptal: A paní Komárková, tam co bydlíte, tam bydlí i ten malíř Komárek? Ano, já jsem jeho žena.“

O vztahu k malíři promluvil jeho dlouholetý přítel Jan Kanyza. „Říci něco osobního o Vladimírovi, o kterém si troufám říci že jsme byli přátelé, že jsme na sebe slyšeli, že jsme si i notovali, je obtížnější, to se naučit nedá.“ Kanyza obdivoval jeho příslovečný humor, který rozdával plnými hrstmi. „Tak ho lidé brali, že je to humorný chlapík, který taky maluje. Vladimír byl člověk velice křehký a zranitelný a humor, to byla jeho obrana vůči světu,“ popisuje Kanyza svého přítele. „Obdivoval jsem ho také pro jeho tvrdošíjnost, nepodléhal žádným modním trendům, nesešel na scestí, trval si na svém, přestože to v dobách, kdy si vyšlapával cestičku k umění, neměl jednoduché.“

Výstava v Jičíně se trefila do adventního období, což podle Kanyzy přesně vystihuje Komárkovy obrazy, kdy maloval své obrázky útěchy – obrazy klidu, smíření i odpuštění.

„Když sem vejdete, musíte vidět, že ten Komárek tady opravdu sedí. Tyhle prostory se prostě hodí k Vláďovi,“ přidává svůj dojem z výstavy Komárkův syn Vladimír.

„Táta byl normální, i když legrace s ním moc nebyla. Neměli jsme na sebe moc času. Já seděl u jednoho stolu, on stál u stojanu,“ vypráví Vladimír, který tisknul některé tátovy grafiky a nyní opečovává jeho sbírku obrazů.

„Každý den jsme měli hromadu návštěv a proto tehdy otec instaloval na vrata cedulku Jen krátká návštěva potěší. Mnozí pominuli slůvko jen a přišli k nám, i když třeba čekali na vlak,“ přidává své vzpomínky druhý syn Pavel. Ani jeden ze synů se nechopil štětce.

„Ani mě otec nenutil malovat, i když nás oba dva vyučoval výtvarné výuce na gymnáziu,“ vzpomíná Pavel, který vystudoval ekonomii. Talent přešel až do dalšího kolena, podědila ho Pavlova dcera Andrejka, která nyní studuje restaurování obrazů v Německu. Právě ona renovuje Komárkovu Křížovou cestu – zastavení Ježíše Krista v konecchlumském kostele.

Vladimír Komárek (1928–2002), malíř, grafik a ilustrátor, patří k nejvýraznějším českým uměleckým osobnostem druhé poloviny 20. století. K výtvarnému umění ho to táhlo už od mládí. Studia začal na sklářské škole v Železném Brodě a roku 1946 nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru Karla Mináře, na které studium ukončil po jednom akademickém roce. Poté se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru Karla Štipla, kde úspěšně absolvoval roku 1954.