Ve skutečnosti však od jeho narození mělo uběhnout bezmála 105 let, než taková kniha opravdu vznikla: do prodeje ji nakladatelství Kant uvádí v prosinci 2013. Jako její autor si dovolím přiblížit tu okolnosti jejího vzniku i tvůrčí vklad ostatních spolupracovníků.

Už v říjnu 2010 se na stránkách novopackého časopisu Achát objevil inzerát s prosbou, aby mě případní držitelé plastik Ladislava Zívra kontaktovali v souvislosti s chystanou monografií. Čas od času byly pak v Achátu zveřejněny některé přípravné studie ke knize, rozsáhlejší materiály ale vycházely i v kulturních časopisech Revolver Revue, Logos nebo Prostor Zlín.

Čekání si mohli zájemci zkrátit také díky práci Tomáše Hylmara z Archivu Národní galerie v Praze, který v letech 2011 a 2012 vydal dva svazky deníků Ladislava Zívra. Zejména ten první, zachycující léta 1925–1932, by opravdu neměl chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o kulturní historii Podkrkonoší: na jedinečných dobových fotografiích ze sochařova mládí ožívají pozapomenuté tváře a dnes už často neexistující místa, zápisky přibližují každodenní chod hrnčířské dílny i počátky Zívrova přátelství s Františkem Grossem nebo fotografem Miroslavem Hákem. Druhý díl deníků se zase čte jako napínavý román, zasazený do Nové Paky v letech německého protektorátu (1943–1944).

Přestože obě knihy, vydané nakladatelstvím Národní galerie v Praze, mají poměrně velký rozsah, je to zatím pouhý zlomek celého deníkového odkazu Ladislava Zívra. Těžko říci, jestli se ho někdy vůbec podaří v úplnosti zpracovat. I kdyby se snad udrželo tempo jedné knihy za rok, zbývajících bezmála třicet pět rukopisných svazků z let 1945–1980 by se ani tak nedostalo ke čtenářům dříve než za čtvrt století.

Případné zájemce tedy zatím nezbývá než odkázat na studovnu Archivu Národní galerie, nebo alespoň na početné citáty, kterými je prostoupen text v Zívrově monografii. Podrobné pročtení všech deníků pro mě totiž bylo nezbytnou podmínkou k tomu, abych vůbec mohl přistoupit k jejímu psaní.

Inspirovaný pohled

To nejnápadnější, čím monografie Ladislava Zívra upoutá hned od prvních stránek, jsou určitě barevné fotografie Ondřeje Poláka. Nakladatelství Kant, zastoupené Karlem Kerlickým, se šťastně rozhodlo vsadit na jeden vyhraněný autorský pohled a Ondřej Polák díky tomu odvedl práci, která podle mého názoru, jak v rozsahu, tak v porozumění sochařovu dílu dalece přesahuje vše, s čím jsme se zatím mohli setkávat v katalozích Zívrových výstav.

Plastiky jsou tu zachyceny nejčastěji v přirozeném denním světle a na jejich účinku se podílí i prostředí, ve kterém jsou právě umístěny. Fotograf za nimi musel podniknout cestu nejen do veřejných galerií, ale i k soukromým sběratelům po celé republice, a dokonce ještě v létě tohoto roku pořizoval snímky plastik, které se zdály být nezvěstné, ale na poslední chvíli se je nečekaně podařilo objevit (například Muž o berlích, 1946, nebo Operace, 1943).

I tak bylo často třeba barevné snímky v knize doplnit archivními černobílými fotografiemi, neboť velké množství Zívrových děl se vůbec nedochovalo – dnes by bylo zvlášť ceněno například Surrealistické l´objet z roku 1933, které jeho majitelé kdysi zahodili do popelnice – a o bezpočtu dalších se zatím nepodařilo zjistit nic bližšího než to, co si o nich sám autor zaznamenal do svého osobního katalogu. Pro představu, soupis Zívrova sochařského díla, zařazený na závěr knihy, zahrnuje celkem 613 plastik. Jejich seznam jistě není konečný a v budoucnu se bude ještě dále zpřesňovat a rozšiřovat. Vítané by bylo, kdyby se ohlásili majitelé neobyčejně pozoruhodných soch z let 1943–1947, o nichž zatím vydávají svědectví bohužel jen dobové snímky.

Vedle Ondřeje Poláka bych velmi rád vyzdvihl i práci Otakara Karlase, který dal monografii Ladislava Zívra – vázané knize o 408 stranách – grafickou podobu. K této práci ho přivedl mimo jiné i rodový vztah k Nové Pace, kde se narodil a vyrůstal jeho otec, ostatně též grafický úpravce knih a tiskovin. Otakar Karlas je jako grafik podepsán už pod knihou Konfese Ladislava Zívra (1997), sestavené ze sochařových vzpomínek, básní a poznámek k tvorbě, a je zároveň autorem návrhu na pamětní desku, která je dnes umístěna na sochařově rodném domě. Monografii vysázel z písma, vytvořeného švýcarským typografem Andrianem Frutigerem, nejenom velmi příjemného ke čtení, ale navíc i vycházejícího z obdobných tvarových principů, k jakým se hlásil sám Ladislav Zívr.

V celé své generaci jediný sochař

„Narodili jsme se do mizerné doby a museli jsme všichni projít mnoha nesnázemi, ústrky, omyly, ztroskotáními – a Tobě se podařilo naposled své dílo dovršit a uzavřít. Asi za to vděčíš tomu, že ses uchýlil statečně do své samoty a zůstal v ní jen sám se svým světem. Tvým problémem bylo spojit přírodní a lidské a dovést v konečný, uzavřený tvar. To Tě stálo celý život a výsledek je něco, co se dá právem napsat – dílo."
Těžko se dala najít na přebal knihy výstižnější slova, než je toto uznání, které Ladislavu Zívrovi projevil umělecký teoretik a kritik Jindřich Chalupecký v dopise odeslaném už v závěru sochařova života (20. listopadu 1979).

Chalupeckého výrok, že Zívr je „v celé své generaci jediný sochař" (dopis ze 30. května 1980), připomíná i historik umění Jaromír Zemina, který napsal k monografii předmluvu. Jako autor řady sochařových výstav i důležitých esejů o jeho díle tu zhodnotil odkaz svého přítele s netajeným zadostiučiněním: „Když jsem mu roku 1979 uspořádal retrospektivní výstavu v Národní galerii, řekl mladý Jiří Sozanský, že teď už ví, kdo je náš největší sochař po Gutfreundovi."

Dávný záměr

Jaromír Zemina navíc patří mezi autory, kteří se vydání Zívrovy monografie snažili prosadit do edičního plánu našich nakladatelství už od 60. let – jak svědčí deníky, sochař to očekával s velkou nadějí například i od Antonína Hartmanna (okolo roku 1961), Josefa Sůvy (okolo 1971) nebo Jana Nízkého, který o jeho díle v roce 1978 obhájil disertační práci.

Je ovšem nutné přiznat, že v dobách před rokem 1989, kdy bylo moderní umění prohlašováno za úpadkový západní projev a například o surrealismu se nesmělo psát bez kritických výhrad, by nejspíš každé pojednání o proměnách díla Ladislava Zívra muselo mnohé obcházet nebo opomíjet. Zvláště důvody sedmiletého odmlčení v letech 1949–1956, kdy Zívr přestal věřit v možnost svobodné tvorby a s trpnou odevzdaností vyráběl na zakázku kýče podle předpisů tzv. socialistického realismu, by těžko bylo možné popsat úplně otevřeně.

Ani toto období není v monografii vynecháno a tvoří jednu z osmi hlavních kapitol, ve kterých se postupně odvíjí Zívrova komplikovaná cesta od pozdního kubismu přes surrealismus, civilismus, symbolicky laděný spiritualismus a tvorbu v duchu Skupiny 42 až k imaginativní plastice. Cesta to byla komplikovaná mimo jiné i proto, že – cituji z knihy – „Zívr se střídáním dobových názorů nikdy nenechal zmást natolik, aby zapomněl, že tajemství účinku soch má jen málo společného s tím, jak působí navenek. Neopustilo ho přesvědčení, že to všechno nové, zajímavé a nápadné, s čím přichází moderní umění, by mělo vlastně mířit k prapůvodní samozřejmosti těch nejzákladnějších tvarů. K prostotě, která nepotřebuje ničím upoutávat."

Obdiv ke starým civilizacím

Tématem třech dalších doplňujících kapitol se pak stal trvalý Zívrův obdiv k sochařství starých civilizací, především Egypta, jeho hrnčířský přístup ke čtyřem základním živlům a jeho hluboký vztah k rodnému kraji.
Do úvodu knihy je vepsáno poděkování umělcově ženě Jitce Zívrové (in memoriam) a panu Aloisi Schmidtovi, kteří přímo podpořili její vznik a vydání. Oběma se monografie Ladislava Zívra stala doslova životním snem. Nedlouho před výročím sochařova narození – připomeneme si ho 23. května 2014 – se ten sen konečně naplnil.

Jaromír Typlt