Název podle růží, kterými se zdobily oltáře, lidově zvané i Rozárie, slaví se 50 dní po velikonocích – odtud církevní název Pentakostes. Jde o pohyblivý svátek, původně spojený s obětí první úrody, později mající připomínat den, kdy Mojžíš od Hospodina dostal Desatero. Izrael v této události viděl duchovní pokračování vyvedení z otroctví. Svátek, hebrejsky nazývaný Ševuot (Týdnů), patří mezi tři poutní svátky, při nich se má každý dospělý žid zúčastnit bohoslužby v jeruzalémském chrámu.

Duch svatý
V křesťanství se tento den slaví sesláním Ducha svatého, který způsobil mimořádný zázrak: lidé si rozuměli. A to nejen vzdor rozdílnosti jazyků, ale i vzdor rozdílnosti názorů! Škoda, že se tento zázrak neopakuje častěji – třeba na Ukrajině, v Lomnici, v Jičíně nebo kdekoli jinde, kde není překážkou různost jazyků, ale neochota poslouchat a promýšlet i o jiných názorech, než o těch našich.

Duch svatý, který to způsobil, se tehdy projevil v podobě ohnivých jazyků, objevivších se nad hlavami apoštolů. Odtud pochází červená liturgická barva těchto svátků i plamínky, znázorňované hlavně v pravoslavné ikonografii.

Zatímco svatodušní neděle byla a je hlavně církevním dnem, kdy se světí křestní voda a biřmuje, tak následné pondělí bylo dnem lidových zvyků a pověr. Čelné místo v nich zaujímala obrana před čarodějnicemi, které i v noci z neděle na pondělí létaly na sabaty.

V Sudetech byl znám zvyk „Škubať čarodějný típy", při němž se na ochranu před čarodějnicemi vytrhávalo živé černé slepici pírko, které se nosilo na holém těle. 

Čarodějnice, kterých se báli hlavně svobodní mládenci a těhotné ženy, se poznaly hlavně podle toho, že sice neměly pubické ochlupení, ale zato jim rostly černé chlupy z bradavic, nereagujících na bolest. Poznámka bokem: co na tuto pověru praktikantky oblíbeného intimního kadeřnictví? Rčení z okolí Polubného „Tů lóni voškubali" popisovalo změnu milé sousedky v „jedubábu princmetálovou".

O svatodušní noci se vařily i různé „nápoje lásky", mající zajistit neodolatelné milostné vzplanutí vyhlédnuté osoby. Základní ingrediencí byla voda ze studánky, do níž ženy, lovící muže, přidaly kapku krve kohoutem nejvíce pronásledované slepice. Kdežto muži, chtějící získat určitou dívku, do vody přidávali krom sladké kořalky i kapku krve nejvýkonnějšího kohouta. O ošklivé ženě říkal pan Havlík z Desné „tá by nechytla amanta ani dyby mu dala vylábať kreu všech kdákalek".

Na Svatodušní pondělí se obcházely pozemky i polesí a opravovaly se hraniční kameny a záseky do stromů. Nejen v Sudetech na těchto místech dostávali chlapci výprask, mající jim hraniční body nesmazatelně vepsat do paměti. Odtud pocházel i již zapomenutý název Plačtivý pondělí. Jízdy králů, známé ze Slovácka, ani šumavské královské svatby se v našich horách neujaly. Známé však byly obchůzky, při nichž mládež zpívala posměšné popěvky na jednotlivé členy navštívených domácností.

Obřadní zpěv
Místy se ještě po první světové válce praktikoval z Bavor přejatý obřad „Zpěvu vodního ptáka" (Wasservogelsingens), při němž zvolený mládenec předzpěvoval zveršované vesnické trapasy. Zesměšňovaný jedinec - dost často dívka - se mohl vykoupit holbou piva. Odtud poznámka o dívce, která „škudlí pro vasrfógla aby nekřičál, že nalítla lufťákovejm řečím vo veselce".

V okolí tanvaldského Špičáku se stínala žába, které mládenci dali jméno ženy, jíž se chtěli pomstít. Vždy rýmovaně oznamovali, proč ji odsuzují. Často šlo o drbnu, ze „soudný lajce" kritizující zkaženost „mladý pakáže", občas žába dostala jméno po dívce, „kerá si myslíla, že jí vdávadlo narostlo pro knížete pána". Pustinská paní Krausová si pamatovala říkanku „dřu žábu, aby neužírala hráchu, co se ho prodat hodí, dřu bábu aby nešmejdila v prachu, kerej s kerou chodí".    Aleš Jaluška