Sešli se potomci těch, kteří ve Volyni byli, proběhly nutné projevy, rozdávaly se pamětní medaile, květiny, hlavně se ale vzpomínalo.

Bylo věru na co. Předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně, Dagmar Martínková je historička a tak se v její osobě spojovala historie rodinná s tím, co je její pracovní náplní. Když k tomu přispěla skutečnost, že paní Dagmar je dobrá vypravěčka, není divu, že posezení se náležitě protáhlo.

V druhé polovině 19. století vyskytla se možnost získat v Rusku volnou půdu. A tak to někteří rolníci využili a přestěhovali se do Volyňské oblasti. Češi se usídlili mezi městy Rovno, Dubno, Luck, Žitomir. Tehdy bylo to Rusko, dnes Ukrajina. Vida, migrace nic nového.

Nové zkušenosti
Naši přišli poněkud do jiného světa. Některé věci byly pro ně tu neobvyklé. Kupříkladu místní nebyli zvyklí na poli hnojit. A tak si domorodci chodili čichat ke sklizeným bramborám, protože viděli, jak Češi připravují pole rozhazováním hnoje. Našinci platili za dobré hospodáře.

Vznikaly i české školy, aby se rodný jazyk nezapomínal. Osídlenci zůstali u staré češtiny, a tak potom, když se vrátili, mluvili poněkud jinak, protože v Čechách se mezitím jazyk vyvíjel.

Pozitivní roli sehráli usedlí Češi, když se tvořily legie. I později, když Ludvík Svoboda zakládal český armádní sbor. Však osudy krajanů nebyly lehké. Naši těžce nesli násilnou kolektivizaci. Mnozí muži byli internováni v převýchovných táborech zvaných gulagy. Až dvanáct tisíc hlásilo se jich do československého vojska, aby krutému režimu v táborech unikli.

Po válce okusili Češi, co znamená sovětský režim. Není tedy divu, že Volyňáci přijali nabízenou možnost k návratu, která se vyskytla hned několikrát. Zůstaly vzpomínky. Mnohé, přenesené několika generacemi, v knihovně při kávě a koláčcích zazněly.   Bohumír Procházka