Zejména v sedmdesátých letech patřila ke špičce na naší populární scéně. Zpívala a hrála v legendárním Semaforu. S Country beatem Jiřího Brabce natočila několik "nesmrtelných" písní, stále se zpívají a hrají její písničky s texty Jiřího Grossmanna. Dnes vystupuje se skupinou Bokomara.

Pocházíte z Podkrkonoší, konkrétně z malé vesničky Borovnička. Vracíte se ještě dnes do tohoto kraje?
Pokud mohu, tak ráda. Bydlím ale na druhé straně republiky, na Vysočině, a tak se sem dostanu jen málokdy. Vždy to ale pro mne bude můj domov, mám zde své kořeny. Vždyť jsem tu bydlela, chodila do školy, měla své kamarádky, jsou tu pohřbeni moji rodiče. Toto místo zůstane navždy v mém srdci.

A máte v Krkonoších nějaké obzvlášť oblíbené místo?
Do Borovničky jsme se odstěhovali z Pecky. Pokud už jedu tímto směrem, pokaždé se zastavím na Pecce. Tvrdím, že kdo tu nebyl, ten jakoby nežil. Tam je skutečně nádherně. Mimochodem, Borovnička leží v údolí, kterým protéká potůček. Když jsem od našeho domu vyběhla na kopec, otevřel se mi výhled na celé Krkonoše. Jmenovala bych tedy místa dvě: Borovničku a Pecku.

Vystudovala jste Střední zdravotnickou školu v Trutnově. Vykonávala jste někdy profesy zdravotní sestřičky?
Samozřejmě. Žila jsem v době, kdy stát dovolil, abychom vystudovali zdarma. Měli jsme ale povinnost minimálně dva roky vykonávat povolání, které jsme vystudovali. Já jsem po maturitě dostala umístěnku do Josefovské nemocnice. Nejprve na interní oddělení a posléze na neurologii. Téměř tři roky jsem tedy pracovala jako diplomovaná zdravotní sestra.

Zpívala jste už od malička? Kdo vás k muzice přivedl?
Muzikálnost jsme měli v rodině. Maminka i moje dvě sestry - všechny jsme nádherně zpívaly. Náš pan učitel to ve škole při hudební výchově brzy poznal a tak pokaždé, když byly nějaké slavnosti, "vystrčili" Naděnku Balabánovic, aby zazpívala. Potom přišel jiný pan učitel, který hrál krásně na housle. Všechna děvčata byla do něj zamilovaná, a tak jsme se s kamarádkou Hildou přihlásily k němu do houslí. Nakonec si vzal za ženu moji sestru a bylo po lásce.

Housle byly jediný hudební nástroj, na který jste se učila hrát?
Ano, jediný. Velmi jsem toužila hrát na piano, ale byli jsme chudí, a tak koupit domů piáno nebylo možné. Maminka tedy snesla z půdy staré housle po dědečkovi a řekla mi: "Když chceš na něco hrát, hraj na housle."

Můžete jmenovat někoho, kdo Vás profesně ovlivnil a proč?
Já se Ti, Gabčo, přiznám k jedné věci. Hrozně ráda jsem "kramařila" na naší půdě. Byly tam různé zásuvky, krabice a zákoutí. Při jednom takovém pátrání jsem našla fotografie s hollyvoodskými herci, kteří dnes patří k těm nejlepším. Když jsem se na ně dívala, rozbušilo se mi srdce a moc jsem si přála, abych jednou i já mohla hrát divadlo, zpívat a tančit. Jednu z fotografií jsem si vybrala a nosila ji na svém dětském srdéčku.

Víš, v té době ještě nebyla žádná technika - televize, magnetofony, videa… Pouze jednou za čtrnáct dní přijel do hospody v Borovničce biograf. Až později, když už bylo rádio, chtěla jsem zpívat jako Jaruška Šuláková. To je úchvatná dáma, která zpívala například "A vy páni muzikanti přišla jsem vás jedovat. Zahrajte mi tuhle píseň, kterů vám budu zpívat…" Tak to byli asi ti, kteří mě na samém počátku nejvíce ovlivnili.

Máte ve svém širokém repertoáru písničku , kterou jste si z nějakého důvodu nejvíce oblíbila?
Písničky, které jsem natáčela, jsem měla ráda všechny. Některé z nich se ujaly, část ne. Písničky z doby, kdy jsem vstoupila do divadla Semafor, zpívám ráda dodnes a lidé je stále milují. K mým nejmilejším patří písnička "Závidím".

Co byste poradila mladým začínajícím zpěvákům?
Především aby si nemysleli, že zazpívají jednu nebo dvě anglické písničky a zboří se svět. Měli by se hlavně učit a to nejen šlágry ze světa, ale i noty, hrát na některý hudební nástroj, umění správně zpívat. Protože zpívat neznamená jen otevřít pusu a hulákat! Pokud chce někdo zpívat tak dlouho jako třeba já, musí o svůj hlas dobře pečovat. I hlasivka je sval a pokud sval trénuju, tak vydrží. Ale když netrénuju, kouřím, piju a ponocuju - pak samozřejmě nevydrží. Kdo chce něco dokázat, musí mít jasný cíl a něco pro jeho dosažení také udělat, i když to třeba v danou chvíli není zrovna zábavné.

A jak tedy o svůj hlas pečujete vy?
Nekouřím, nepiju a pokud mohu, spím alespoň osm hodin denně. Nikdy bych také nezpívala bez předchozího rozezpívání. Dlouhá léta jsem chodila na hodiny zpěvu k paní profesorce na konzervatoř, mám tedy určité techniky, díky kterým vím, co udělat, aby mi dobře fungovala bránice, kam poslat dech, jak otevírat pusu… Je nutné vědět, co je to artikulace, modulace a mnoho dalších důležitých věcí.

Jste pětinásobnou Zlatou slavicí. To se povedlo málokomu. Které ze svých písní té doby považujete za nejpopulárnější, nejchytlavější?
Jestli si myslíš, že to byla písnička "Vilém peče housky", tak jsi na omylu, ta vznikla až mnohem později. Z doby mých Zlatých slavíků jsou písničky "Závidím", "Svatební průvod", "Blonďák s červenou bugatkou", "Drahý můj", "Rodičovské sdružení" a mnoho dalších.

Jste nezaměnitelná nejen svým hlasem, ale i charakteristickými velikými brýlemi, které k vám neodmyslitelně patří. Jak a kdy tato zajímavá image vznikla?
Odmala jsem byla krátkozraká, nosila jsem tedy brýle. Při vystoupení v divadle Semafor jsem ale brýle sundávala a tápala k mikrofonu. Pan Suchý, který chodil také na zkoušky, ke mě jednou přišel a povídá: "Nos ty brýle i na jevišti, zpívej v nich! Budeš jediná v Čechách, v Evropě a možná i na světě, která si troufne vystupovat v brýlích."

Já jsem ho poslechla a udělala jsem dobře. Je to pro mě velmi důležitá image. Když si vezmu brýle a zazpívám, nikdo se nesplete, všichni vědí, že zpívá Urbánková. Když jsem točila filmy, na přání pana režiséra jsem si brýle sundávala, ale například ve filmu "Na samotě u lesa", kde jsem černovlasá a bez brýlí, mě nikdo nepoznává.

Vaše dcera Jana Fabiánová rozjela svoji pěveckou kariéru i v zahraničí. Zpívaly jste si spolu už odmalička? Viděla jste v ní talent a pěvecké nadání po mamince?
Nechtěla jsem to vidět. Přiznám se, že když už jako malinká holčička se snažila tančit a zpívat před televizí, neměla jsem z toho ani radost. Už v těhotenství jsem byla u staré známé "čarodějnice" Helenky Růžičkové a ta mi řekla: "Hele, bude to holka s velikým talentem na zpívání, tancování, pohyb, malování… Bude to takový multitalent a ty se jí opovaž bránit!"  Když se mi potom dcera narodila a já časem u ní tyto sklony skutečně pozorovala, jen jsem tiše doufala, že ji to přejde. Bylo to marné, nepřešlo ji to. Ale zpívaly jsme si spolu, to je pravda. Asi před třemi lety mi Jana napsala písničku, moc krásný a dojemný duet, který zpíváme spolu a jmenuje se "Naděje má křídla". Občas ho pustí v rádiu a pokud Bůh dá, objeví se i na CD. Myslím, že se Janě opravdu povedl.

Proč jste se snažila dceru v uměleckém vývoji brzdit?
Chtěla jsem ji chránit, věděla jsem, co ji čeká. Také každý věděl, že je dcerou Urbánkové. Dnes by to bylo možná plus, ale tenkrát byla jiná doba. V rámci tohoto povolání musíš být silná povaha. Pokud tomu tak není, propláčeš mnoho nocí. Toho všeho jsem ji chtěla ušetřit, protože ji velmi miluju a jestli někomu přeju v životě jen to nejlepší, pak je to moje jediná dcera.

Kde a při jaké činnosti si nejlépe odpočinete? Jaké máte koníčky?
Mým největším koníčkem je ležet neumytá a neučesaná v posteli.

Plánujete v dohledné době také koncert ve svém rodném kraji?
Ráda bych plánovala, ale není to tak jednoduché. Je to o pozvání, termínu, financích a domluvě s kapelníkem skupiny Bokomara, se kterou teď zpívám. Ale co se týče mé chuti zazpívat v rodném kraji - tak tu samozřejmě mám.    Ptala se Gabriela Joukalová