Za třicetileté volky kodex ukradli Švédové, to se podřeli. A nevrátili. Tak si naši udělali maketu. Ta je, a do konce října bude vystavena v Rožďalovicích v muzeu knihařství.

Když jsem tam jel, foukal vítr do zad, na poli se oralo. V naší krajině je pořád na co koukat. Třeba na rybník v Mlýnci. V Rožďalovicích bylo posvícení. Na náměstí byly příšerné vikslajvantové krámky a k tomu obdobná muzika. Rožďalovičáci byli podle pohlaví u svých seriálů, nebo chystali řízky, a tak vikslajvantáři měli prázdno. Bylo mi jich líto.

Abych poznal život místního lidu, musel jsem do hospody. Jmenuje se Na Radnici. Šenkýřka měla bílé, mírně průsvitné triko a pod ním prosvítalo černé prádlo. Tak, jak se to líbí novopackému spisovateli Václavu Francovi.

Chlapi probírali věci potřebné k životu. Jeden četl oblíbený intelektuální deník Blesk a o zajímavostech informoval celou hospodu. Já otevřel přivezené Lidovky a radoval se z tipů na prezidenta. Naivně jsem se šel zapojit do debaty. Pánové prokázali vysoký politický rozhled. Řekli mi, že pro ně je nejdůležitější, aby bylo dobré pivo.

NOVÁ PŘÁTELSTVÍ
Kultura se jmenuje Muzeum klasického knihařství v Rožďalovicích. Vnuk mistra knihaře Jendy Rejmana převzal dědečkovu živnost, včetně skvělého historického vybavení a nástrojů. Muzeum i funkční dílna. Současný pan tiskař je součástí. Ukazuje práci s tlačítky, vysvětluje, vypráví. Po dědečkovi má úžasnou sbírku knížek tu svázaných, radost pohledět. Historické unikáty.

Knihařové, protože spolupracují s mnoha autory, seznamují se se spisovateli, malíři a vznikají přátelství na celý život. Takže na stěnách visí obrazy, grafiky, v policích je Alšův Špalíček v kůži i mnoho jiných cenných knížek. Radost pohledět.

Protože Švédově neví, kde jsou Rožďalovice, je tedy Codex gigas klidně v Rejmanově Knihařství. Je otevřený na obrázku ďábla. Ale listovat se nemůže, je za tlustým sklem. I když je to maketa, je to úžasné dílo lidského umu a šikovnosti. Na stěnách jsou reprodukce některých stránek. Hříšný mnich s ďáblovou pomocí napsal do kodexu veškerou moudrost tehdejšího lidstva. Ve třináctém století se to vešlo do pětasedmdesáti kil. Včetně krásných obrázků. Nebyli na tom nakonec naši předkové líp, než my?     Bohumír Procházka