Herec a zpěvák Michal Malátný (vlastním jménem Michal Novotný) se narodil 30.června 1970 v Jičíně. Vystudoval činoherní herectví na DAMU a v roce 1994 nastoupil do Východočeského divadla v Pardubicích. Zahrál si také například ve filmu Mňága-Happy end a v komedii Chyťte doktora. Ve skupině Chinaski hraje na kytaru, zpívá a skládá texty. Od roku 2014 hostuje v divadle Semafor.

Telefon zvedla paní Novotná a já slyšela: "Michale, Michale, honem - volá Gábinka!" Musela jsem se usmát. Vypadalo to totiž, že Michal neměl mít na starosti celé odpoledne nic jiného, než čekat, až mu Gábinka zavolá. Domluvili jsme se na termínu a já se měla na co těšit.

Za týden jsme se sešli v Jičíně u kostela svatého Jakuba. Michal Malátný mě pozval na výbornou vietnamskou kávu. Zpočátku jsem si nevěděla s přípravou kávy ke konzumaci rady, ale ochotně mi pomohl. Ve svých čtrnácti letech jsem kávy příliš nevypila, ale je fakt, že tahle neměla chybu!

Měl jste hudební sklony už jako dítě?
Rodiče mě k hudbě vedli odmala. Kamkoliv jsme jeli, zpívali jsme si v autě lidové písničky. Když se v první třídě učitel zeptal, kdo má rád básničky a chtěl by recitovat, já se s nadšením přihlásil. Jestli jsem měl v dětství hudební sklony, to nevím, ale určitě mě zpívání bavilo.

Psal jste si i svoje básničky?
V pubertě jsem psal každý den jednu. O problémech, které trápí šestnáctiletého kluka. Mám ty staré sešity popsané básničkami schované dodnes.

Byl jste prý drobný tichý kluk. Říkali Vám Žibusík, podle chlapečka z Knoflíkové války. Měl jste později i jiné přezdívky?
Přezdívka Žibusík nebo Žibus vznikla v osmé třídě základní školy, kdy jsem začal hrát amatérské divadlo v jičínském souboru Baret S. Všem bylo šestnáct, sedmnáct a mně třináct. Byl jsem tedy ze všech nejmenší, protože v tomto věku je výškový rozdíl veliký. Starší kluci jednou řekli: "Ty jsi z nás nejmenší, budeš Žibusík a skoč nám pro pivo!" Tato přezdívka mi zůstala dodnes. Žádnou jinou jsem už nikdy nedostal.

Sám si skládáte texty, řekla bych tedy, že jste spíš humanitní typ. Vaše maminka ale učí matematiku. Jak to tedy s vámi ve škole bylo - které předměty vám "šly" a naopak?
Ačkoliv je matka matikářka, předměty jako matematika, fyzika nebo chemie, mi opravdu nešly. Aspoň mi to měl doma kdo vysvětlit. Vždycky mě bavil dějepis, zeměpis, čeština (především literatura). Dlouho jsem žil v přesvědčení, že budu učitel jako oba moji rodiče a budu vyučovat tělocvik a češtinu nebo třeba dějepis. Dá se tedy říct, že jsem byl spíš humanitního zaměření, ale zároveň jsem hrál košíkovou, běhal orientační běh, chodil do Sokola. Bavilo mě to i to. Nebyl jsem jen knihomol, který sedí doma a neumí ani čutnout do meruny.

Učila maminka na gymplu i přímo vás?
Ne ne, to se tak nedělalo. Asi dvakrát jsem zažil, že v naší třídě suplovala.

Ovlivnilo to váš vztah se spolužáky nebo ostatními učiteli?
Minimálně. Nevzpomínám si, že by mi to někdo předhazoval nebo se posmíval.

Na jaké hudbě jste vyrostl a jakou si rád poslechnete dnes?
Vyrostl jsem v době, kdy jsme měli doma rádio a poslouchal jsem to, co se zrovna hrálo. Při troše štěstí zahráli Queen, jinak nejčastěji Olympic, Elán a dechovku. Když jsem si v sedmé třídě na brigádě poprvé vydělal na kazetový magnetofon, propadl jsem skupině AC/DC, tomu jejich dynamickému šťavnatému rockenrollu. Zkrátka jsem se zbláznil do hard rocku a ten mě baví vlastně doteď.
Po revoluci, když jsem přišel do Prahy, zjistil jsem, že existuje i jiná hudba než AC/DC a začal jsem objevovat nové kapely. Měl jsem období, kdy jsem poslouchal jenom Pink Floyd, Rolling Stones, Beatles. Asi tak v roce 1995 jsem objevil i hudbu, která se nehraje na kytaru - různé taneční a hip-hopové kapely. Ve svých třiceti jsem šel jen tak po ulici kolem hudebního bazaru na Národní třídě a mezi hromadou CD jsem náhodou nahmatal Franka Sinatru a řekl jsem si: "Sakra, proč je ten Sinatra vlastně tak slavný?".
Do té doby mě swing vůbec nepotkal. Koupil jsem si za stovku to CD a zbláznil se do toho tak, že jsem začal zpívat se swingovým big bandem Českého rozhlasu a na pár let si "ulítl" na úplně jinou muziku. Pak jsem pro změnu nějaký čas chodil na zpěv k učitelce, která se pohybovala jenom v operách a vážné hudbě. Ta mi otevřela bránu do dalšího hudebního odvětví a já si neustále prozpěvoval Mozarta a Händela. Mám prostě rád objevování nových věcí. V každém žánru je něco, co mě osloví a já pochopím, proč ho lidi poslouchají, proč ho mají rádi.

Je i nějaký žánr, který rád nemáte a prostě ho poslouchat nemůžete?
Jediné, co mě dosud minulo, je dechovka. To ale neznamená, že ji nemám rád! Zatancovat si polku nebo valčík na svatbě nebo vesnické zábavě - nejsem proti, to je skvělá zábava. Uvidíme, třeba na stará kolena budu poslouchat i dechovku.

Posloucháte Chinaski?
Ne.

V jedné své písničce zpíváte, že jste kutil. Jste opravdu kutil?
Ta písnička je o mém tatínkovi, který je skutečně kutil. Za minulého režimu nic nebylo, tak si lidé pomáhali sami, všechno si museli vykutit, zařídit, opravit. Můj tatínek v tom byl přímo mistr! Vzpomínám si, že jsme objížděli smeťáky, sbírali staré železo a další použitelné věci. Otec si sám v garáži sestavil třeba dva šicí stroje, soustruh na dřevo nebo brusičku polodrahokamů. Tenkrát jsme nemohli nikam jet, v televizi dávali dva programy, z toho oba nudný, a tak se můj tatínek bavil tím, že kutil. Já sám mám rád cokoliv, co mohu manuálně tvořit nebo dělat rukama, ať už je to třeba hrabání listí nebo rytí na zahradě. To vážně miluju, ale do tatínka mám daleko.

A jak ještě odpočíváte, relaxujete?
Teď jsou to první prázdniny co máme chalupu, takže si je užíváme na chalupě. Jinak chodíme na hory, do lesa. Vlastně ani nejezdíme na dovolenou k moři, spíš na Šumavu nebo do Krkonoš. A když už k moři, nejdřív jedeme do Slovinska na Triglav, pak si jeden den uděláme výlet k moři a zase se vrátíme zpátky na hory. Upřednostňujeme horskou turistiku. Nikoliv ale vysokohorskou. (smích)

Zmínil jste chalupu. Jak na ní trávíte čas?
Jak jsem už říkal, pořád něco dělám, manuálně tvořím! Zrovna dneska jsem stěhoval dřevěné bedny, myl jsem zápraží, stříhal trávník. Neustále něco kopu, řežu, zkrátka odpočívám aktivně. Máme dvě malé děti, takže na relaxování moc času není, ale když už se nějaký ten čas najde, jdu nařezat dříví.

Na začátku jste mi říkal, že jste i sportoval. Co vy a sport dnes?
Ano, jako dítě jsem sportoval, ale pak jsem toho v pubertě nechal, protože mi to jako správnému intelektuálovi přišlo zbytečné a k smíchu. Až ve třiceti letech jsem pochopil, že pokud se nebudu hýbat, shniju zaživa. Pořídil jsem si tedy kolo, začal hrát fotbal a badmington. Pravidelně taky běhám a moc mě to baví! S klukama z kapely jsme se vyhecovali a dokonce běželi i půlmaraton. Opravdu jsme to "dali". Sport mám tedy rád.

Kdo z vás vyhrál?
Běželi jsme jako tým, čtyřčlenné družstvo. Nejhorší a nejlepší čas se odečte a získáte průměr.

Od sportu se vrátíme zase k hudbě. Dokážete psát texty na povel, nebo musíte být v tom správném tvůrčím rozpoložení?
Celý život jsem čekal na to správné tvůrčí rozpoložení a myslel si, že není možné psát na povel, na objednávku. Nejlíp se mi vždycky psalo večer, když jsme odehráli koncert v cizím městě a odjížděli na hotel. Všichni jeli autem, jen já šel pěšky. Mám rád ten pocit, když tak trochu zabloudím a nevím přesně kudy jít. Už mám všechno za sebou, jsem z koncertu rozpumpovaný, rozehřátý na tu správnou teplotu. Do rytmu kroků (luská u toho prsty) si skládám text a jde to najednou samo.To je to správné rozpoložení. Jen párkrát v životě jsem musel sednout k papíru a něco napsat, ale nikdy z toho nevzešlo nic dobrého.

Na koncertech a různých vystoupeních se nazpíváte hodně. Stane se vám ještě, že si zazpíváte jen tak třeba v koupelně nebo při cestě autem?
Zpívám si pořád. To může potvrdit i moje žena.Třeba zrovna dneska jsem si celý den prozpěvoval jednu písničku. Někde něco zaslechnu a už to "jede".

Je pravda, že jen co jsme si sedli, už jste si něco pobrukoval.
No vidíte! Zkrátka povolání.

Trénujete nějak zpěv?
Vystudoval jsem herectví na DAMU, kde jsme samozřejmě měli čtyři roky zpěv. Jako správnej pitomec jsem na to kašlal a chodil tam minimálně. Deset let po škole jsem si sehnal číslo a zavolal paní profesorce. Asi šest let jsem pak k ní, jednou dvakrát týdně, chodil na hodiny. Dala mi výborné základy a naučila mě technice zpěvu. Pokud se naučíte správně dýchat, je zpěv relax. Můžete potom zpívat třeba hodinu a přesto nebudete unavená. Momentálně bych sice rád chodil na hodiny zpěvu, ale je to pro mě časově náročné. Potřeboval bych učitele, který by měl čas vždy, když ho mám já, což je téměř nemožné.

Jste dlouhá léta velmi úspěšní v různých hitparádách a anketách. Komu z našich zpěváků a skupin byste vy dal svůj hlas?
Číslo jedna pro mě byla, je a bude, skupina Buty. To je má srdeční záležitost. Dál mám rád skupinu Lucie (respektive Davida Kollera) a Tatabojs. Co se týče mladých zpěváků, vynikající je Dan Bárta, Vojta Dyk a Matěj Rupert. Velice je obdivuju. A zpěvačky? To je těžké… Lenka Dusilová. Ta ví, co zpívá a proč.

Sledujete dnes tak populární pěvecké soutěže typu Superstar a podobně?
Jen první řadu s Anetou Langerovou. Teď už to jde mimo mě. Ale co já vím, kdyby mi bylo šestnáct, sedmnáct, třeba bych se tam i přihlásil.

Přijal byste nabídku stát se porotcem?
Určitě ne.

Ve vaší kapele jsou samí muži. Nechtěli jste mezi sebe ženu?
Postupně se v naší kapele vystřídaly čtyři holky. Dvě zpěvačky a dvě baskytaristky. Nedělalo to ale dobrotu. Se zpěvačkami vždycky začal někdo z kapely chodit a holky baskytaristky nemají takový švih, takovou agresi.

Kolikrát se za ta léta změnilo složení skupiny Chinaski?
Mnohokrát. Je nás šest, ale za ta léta prošlo kapelou 35 lidí. Nepočítám jen Chinaski, ale i studentskou kapelu, kterou jsme s Pavlem Grohmanem založili tady za rohem na gymplu.

Domlouváte se mezi sebou, v jakém oblečení budete vystupovat, nebo to je na každém v čem se cítí nejlépe?
Žádného vizážistu nemáme (to jen při natáčení klipu). Před koncertem se domluvíme, v šatně si stoupneme vedle sebe a některá z našich manželek na nás koukne, jestli to tak může být.

Tráví někdy spolu členové skupiny Chinaski i volný čas? Scházíte se i nepracovně nebo jezdíte třeba na společné dovolené?
Na dovolenou spolu nejezdíme, ale občas se scházíme. Třeba s dětmi na Mikuláše.

Jezdíte vystupovat i na hrady a zámky. Najdete si někdy čas i na prohlídku?
Ne, protože já už jsem všechny ty hrady viděl - buď s rodiči nebo s mojí rodinou. A pak, když máme někde koncert, soustředím se jen na něj a na nic jiného už nemám náladu, prohlídku hradu bych si ani neužil. Jinak festival České hrady jedeme letos už počtvrté.

Když jste tedy už byl na tolika hradech a zámcích, máte některý z nich nejoblíbenější?
Samozřejmě nedalekou Kost, to je hrad mého dětství. S mojí ženou milujeme také zámek Lednice v jižních Čechách. Pravidelně jednou za rok nebo za dva tam v létě na několik dní zajedeme.

Svatbu jste měl v Krkonoších. Máte tedy u nás v horách nějaké oblíbené místečko, nebo to byla náhoda?
Můj otec pochází z Krkonoš, malé vesnice za Trutnovem, maminka od Jičína. V Krkonoších jsem měl i babičku, dědu, strejdu a tetu. Svatbu jsme měli přímo v Obřím dole u kapličky, za kterou už je jen jedna jediná chalupa - Yettiho chata, která patří jičínským horolezcům. V té chatě není ani elektrika a voda tam teče potůčkem ze zdi. Tady jsem zažil první a zásadní mejdany svého života a moje žena právě sem jezdila se svými rodiči odmalička. "Yettice" je tedy pro nás moc důležité místo.
Michal Malátný v Jičíně.

A co na Jičínsku, v Českém ráji?
Tady jsem se narodil, žil, koupili jsme tu chalupu. Miluju tento kraj a chtěl bych tu žít i na stará kolena. Byl jsem všude možně, objel jsem planetu dokola, ale to nejlepší místo na světě je pro mě tady. To myslím úplně vážně.

A do třetice - je místo, kde s kapelou tradičně a nejraději vystupujete?
Takovým naším domovským klubem je Lucerna music bar v Praze a dobré koncerty vždy byly na ose Liberec - Jičín - Hradec. Je to ale těžká otázka, máme za sebou asi 1300 koncertů. Všude jsme hráli několikrát. Někdy se to povedlo, někdy zkrátka ne.

Máte dvě dcery - Kateřinu a Frídu. Podle čeho jste volili jména?
Moje žena si vždy přála holčičku Kačenku, tak ji máme. A Frída? Vloni v létě jsme právě byli na zámku Lednice, seděli jsme tam pod meruňkou a řešili, jak se naše druhé miminko bude jmenovat. Rozhodovali jsme se mezi třemi jmény a nakonec vyhrála Frída. Přišlo nám to jméno takové silné, dobré do života. Trošku nás inspiroval i film o mexické malířce Fridě Kahlo, u kterého jsem třikrát brečel. Tehdy nás i poprvé napadlo, že by se naše holčička jednou mohla jmenovat Frída.

Je vaše žena zároveň i fanynkou skupiny Chinaski?
Nějakou velikou fanynkou asi není, ale občas na náš koncert přijde a pak mi otevřeně a "na férovku" řekne, co se jí nelíbí. Je to potřeba, protože jak jsme s kapelou pořád spolu v uzavřeném kruhu, potřebujeme slyšet názor někoho zvenčí, který se umí na nás podívat s nadhledem. Moje žena je člověk, který nám rozumí. Vždyť to také se mnou zažívá od úplného začátku.

Zpíváte dcerkám?
Jasně. Zrovna včera jsem vymyslel Frídě ukolébavku: "Usíná už naše holčička, už se jí zavíraj očička, spinká už spí, spinká už spí, to naše děťátko milovaný." Moc to ale nefungovalo, řvala ještě hodinu. Zpívám jim hodně. Třeba v autě si pouštíme písničky Semaforu, Voskovce a Wericha, prostě takové ty staré dobré pilíře české kultury, aby je děti vnímaly tak nějak samozřejmě.

Vystudoval jste činoherní herectví na DAMU. Měl jste tedy zpočátku spíše herecké ambice?
Herectví a muzika šly v mém případě od začátku ruku v ruce. V osmé třídě na základce (bylo to v únoru) jsem si koupil první elektrickou kytaru a zároveň (také v únoru) jsem začal hrát i divadlo. Když jsem nebyl v divadle, byl jsem s kapelou a naopak. Až v roce 1999 jsem dal přednost muzice, protože jsem to už nestíhal.

Jaká byla vaše první herecká role?
Úplně poprvé jsem vystupoval tady v Jičíně na zámku v galerii. Bylo to v roce 1984. Jaroslavu Seifertovi byla udělena Nobelova cena, tak jsme nacvičili pásmo z jeho veršů.

Rodným jménem jste Michal Novotný. Je to časté příjmení, ale proč zrovna Malátný?
Právě proto, že Novotný je časté příjmení. Když jsem v roce 1993 nastoupil do Východočeského divadla v Pardubicích a první den se představoval se všemi kolegy v souboru, zjistil jsem, že už tam tři Novotní jsou. Žertovali jsme, že se budeme plést. Plácl jsem první pitomost, která mě napadla: "Tak já nebudu Novotný, ale Malátný." Už mi to zůstalo.

Kdyby vás na ulici někdo oslovil "pane Novotný", zareagoval byste ještě?
Ano, samozřejmě. Na poště se podepisuju jako Novotný a zrovna tak se představuju třeba do telefonu. Dokonce i na koncertech tvrdím, že jsem Novotný, ale tam už to nikoho nezajímá. Na druhou stranu někteří chtějí, abych se jim podepsal civilním jménem, které má prý větší váhu než pseudonym.

Gabriela Jakoubková