Různé druhy svátků

Začnu Svátkem matek. Je to den, kdy se vzdává pocta matkám a mateřství. Slaví se na mnoha místech po celém světě v jiné dny a vychází z různých tradic. Například ve Velké Británii čtvrtou postní neděli, v arabských zemích 21. března. V Česku se slaví podle amerického vzoru druhou květnovou neděli. V Československu se začal slavit v roce 1923. Jeho propagátorkou byla Alice Masaryková. Po druhé světové válce byl postupně zatlačován do pozadí oslavami Mezinárodního dne žen.

Mezinárodní den žen (MDŽ), připadá každoročně na 8. března. Je to mezinárodně uznávaný svátek, stanovený Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. Svátek žen byl poprvé slaven 28. února 1909 po vyhlášení Americkou socialistickou stranou. Od roku 1911, kdy byl poprvé slaven v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a USA, mezi jeho cíle patřilo i volební právo žen.

A pro naše země nový svátek svatého Valentýna (Valentýn) se slaví v anglosaských zemích každoročně 14. února, jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Je to den, kdy se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tematikou stylizovaného srdce, jako symbolu lásky. V poslední době se tento svátek šíří i v kontinentální Evropě, do značné míry z komerčních důvodů.

Pozornost si zaslouží

Všechny tři svátky mají své opodstatnění, poměrně bohatou historii a určité zacílení. Zatímco oslava matek je spíše svátek rodinný, MDŽ je více oslavou ženské práce, sv. Valentýn je zase svátek zamilovaných. Spor ani vzájemnou konkurenci v jejich slavení nevidím, protože každý míří na jinou skupinu oslavenkyň. Dobře to dělají ti, co slaví všechny tyto tři svátky, protože ženy si opakovanou oslavu během roku skutečně zaslouží.

Většina z nás si uvědomuje, že na bedra žen je toho nakládáno mnohem více než na ta u mužů. Od nich se očekává, že svou prací zajistí rodinu, ale ženy kromě zaměstnání zajišťují i práce kolem rodiny a dětí. Zdaleka nejde jen o jídlo, praní, žehlení. Ten výčet by byl velmi dlouhý. Stále platí, že dítě je obrazem rodiny, matky především. O tom vědí především učitelé, ale měla by to vědět celá společnost. Úloha otců je rovněž nezastupitelná. Případný hendikep chybějícího tatínka si v sobě děti z neúplných rodin nesou po celý život. To si často ani neuvědomují, ale chybí jim příklady řešení různých životních situací. Vyřešíme to tím, že zavedeme i Mezinárodní den mužů (MDM)?

A kdy máme oslavovat ženy? Je jedno, zda na sv. Valentýna, 8. března na MDŽ, či v květnu na Svátek matek. Nejlepší oslavou je pomoci jim, a tím i celé rodině z různých stran. Často stačí drobné důkazy a vyjádření toho, co pro nás manželky, rodina a práce znamenají. Vrátí se nám to i v životě našich dětí a celé společnosti v budoucnosti.

Ilustrační fotografie.Příběh kolem oslavy

Neodpustím si vzpomínku na oslavy MDŽ v mém životě. Dnes kolují v médiích příhody, spojené s oslavou tohoto svátku, mající snížit jeho význam a ukázat, že šlo o svátek veskrze politický, propagující režim. Působil jsem převážně v ženských kolektivech a nemám pocit, že by 8. březen byl chápán úzce jenom v tomto smyslu. Ale je fakt, že se při něm hodně slavilo, někdy i třeba dost popíjelo. Ale především se ženám děkovalo a vzdávala se jim oprávněně úcta, jako tvůrkyním dobré výchovy v rodině i ve společnosti.

Zažil jsem za ty roky pestré způsoby oslav. To bylo koncem 60. let, kdy jsem začínal působit jako učitel ve škole v malém středočeském městečku. Tehdy oslavy MDŽ začaly hned po skončení vyučování, jakmile se uvolnila školní jídelna. Na začátku bylo trochu oficialit, kytičky kolegyním a projevy, po nich však už jenom zábava. Učitelský sbor byl složený z mnoha učitelů – muzikantů, kteří si přinesli vlastní hudební nástroje, a už se hrálo. Nejdříve podle domluveného scénáře, poté písničky na přání našich kolegyň – oslavenkyň. I já jsem se do toho mumraje jako nováček se svojí kytarou rychle a aktivně zapojil. Oslava v roce 1968 trvala 17 hodin a protáhla se přes celou noc. Skončila s prvním školním zvoněním v 7 hodin ráno. Šli jsme z ní přímo do tříd učit a mohu odpřísáhnout, že jsme byli docela při smyslech, jen trochu veselejší. Asi proto, že jsme se tolik hodin společně bavili, zpívali, vyprávěli si vtipy a příhody ze školy i ze svého mládí. Pro ty, kteří vydrželi oslavu až do konce, to byl životní zážitek.

Vliv mělo i počasí

O rok později stejná oslava dopadla docela jinak. Nešlo o to, že byla jiná politická situace. Ale právě na 8. březen se přihnala poslední zimní vánice, která během dvou hodin zasypala všechny silnice i železniční tratě. Já, denně dojíždějící vlakem, jsem se zalekl a vpodvečer jsem raději odešel z oslavy předčasně na nádraží na vlak. Čekal jsem na něj čtyři hodiny. Pak přijely dvě lokomotivy, které protlačily jediný vagon naplněný cestujícími v dvoumetrových závějích až na hlavní trať. Tam přijel silně zpožděný rychlík Krakonoš, který mě mimořádně zastavil na malé zastávce. Byl to poslední vlak, který tehdy trať projel. Po další dva dny byla trať neprůjezdná. To byl také velmi památný svátek a pro mne nezapomenutelný MDŽ.

A do třetice ještě jeden. Ten jsem zažil ve své malé školičce v jiném městečku, tehdy už ve funkci ředitele školy. Objednali jsme ženám k jejich svátku přes ROH divadelní představení v Praze. Bylo to ve všední den, a proto jsme odjeli zvláštním autobusem až pozdě odpoledne, na večerní představení. Po jeho skončení, rozesmátí a spokojení, jsme se kolektivně rozhodli, že si odskočíme do známé pražské restaurace U Tomáše na malé posezení.

Jenže… Z malého posezení v útulné hospůdce při krásné hudbě a vynikajícím pivu čas strašně rychle utíkal. Z hospody nás vyprovodili dvě hodiny po půlnoci. V polovině cesty, v Poděbradech, jsme zjistili, že už bude brzy svítat, a že přijet tak časně ráno zpět nemá cenu. A tak jsme zastavili pod náměstím u Labe před restaurací U Bílé růže. A oslava svátku žen tak pokračovala dál. To už bylo dávno světlo, když jsme zjistili, že je už 7 hodin ráno a za půl hodiny se ve škole ozve zvonění na 1. vyučovací hodinu.

Nastal úprk do autobusu a šílená jízda řidiče, který překonal rychlostní rekord v přesunu z Poděbrad před naši školu. Tam již mezitím vznikla panika, co že se s námi asi stalo. Že by únos skoro celého učitelského sboru? Ve škole byly v té chvíli jen dvě učitelky na 200 žáků. Školník radil, že jim pomůže, ale že se děti musí vypustit na hřiště a on je tam nějak zabaví a ohlídá. Než se tento krizový scénář naplnil, dojel náš autobus před školu. Uvítání žáky nebylo příliš vřelé. Těšili se na vlastní oslavu svátku MDŽ bez učitelů. Místo toho jsme se během několika minut rozešli do tříd a oslavu zakončili výukou podle rozvrhu hodin.

I tak někdy končily oslavy Mezinárodního dne žen. A vzpomínky na něj, i na ty jiné, v mysli zůstaly.

Oldřich Suchoradský