Není důležité, čím se člověk vyučí, co vystuduje. Důležité je, jak vyslechne učitele nejdůležitějšího – pana Život. A zda je ochoten mu naslouchat. Jestli si jeho vnitřní člověčí ustrojení od něj vezme to pěkné. Pokud to ovšem umí najít.

Matěj Forman není seladon. Má tmavou košili, několik bund. Vlasy trochu ustupují. Vysoké čelo je znakem inteligence. Ne inteligence intelektuální, inteligence Života. Má na zádech bágl, v ruce tašky. Odtud vyndá to, co je potřeba. Od diaprojektoru po šroubovák. A knihy.

O nich říká, že je opatří obrázky. Ale jen takové knihy, se kterými vnitřně souhlasí. Třeba Františka Hrubína. Nebo Jiřího Stránského. „Ano, toho , co napsal Zdivočelou zemi. Ale i pohádky a dětské příběhy," Vysvětluje, jak Stránský sbíral své náměty v komunistickém lágru. Myslí dětské náměty. To byla kompenzace, aby mohl přežít. Pro Matěje vysvětlení, proč rád tyhle knížky ilustruje. „Nejsem ilustrátor čehokoli." Jirka patří přes oblouk do jeho rodiny.
Jeho přístup k člověku poznáme, když mu předestřeme dva umělce. Umělce psací a zároveň umělce grafiky. Josefa Váchala a Bohuslava Reynka.

Ano, Váchal umělec, ale Reynek bližší. Jeho vidění je blízké poezii. Otevřený k lidem, kteří do Petrkova rádi jezdili. Líbil se mu i jeho přístup k francouzské manželce Suzan.

V divadle dává přednost kočování. Věčnému stěhován. Komediantskému životu. Mluví o životě v karavanu. O tom, jak jeho scénografie souvisí s prostorem, kde momentálně pobývá. Jak ho baví přizpůsobit se vyprávění.

Matěj mluví o lidech. Na tom, co na nich nachází. Teď se spoustou umělců vystavuje v zámku v Kostelci nad Orlicí. Majitelem je hrabě Kinský. „Je to nóbl člověk. Ctí odkaz svých předků." Matěj Forman o sobě vyprávěl na základě vztahu ke světu a jeho lidem.    Bohumír Procházka