„Bylo to takové upřímné, neškrobené, z atmosféry bylo cítit, že to lidé Martinovi opravdu přejí," zaznělo v kuloárech a tato slova přesně vystihla uvolněné ovzduší slavnostního setkání. Martin Zajíček, dnes už emeritní ředitel jičínského K – klubu, který vedl třiadvacet let, se zasloužil nejen o rozvoj místního divadla, ale především byl oceněn za pedagogickou činnost s dětmi. Laureátem se stal na doporučení hodnotící komise a po schválení zastupitelstvem.

Ocenění
Současnými držiteli Ceny jsou historici Prof. PhDr. Robert Kvaček a Vladimír Úlehla, dětská endokrinoložka Prof. MUDr. Lidka Lisá DRSc., středoškolský pedagog PhDr. Josef Novotný, judista Josef Letošník, historik PhDr. Jindřich Francek, orientační běžec Jaroslav Havlík, bývalý starosta města a divadelník Ing. Ivan Matějka a právník a bývalý ústavní soudce JUDr. Vojen Güttler.


„Martin Zajíček byl nominován skupinou, která se pro tento účel pojmenovala názvem obdiv, úctu a velkou náklonnost k panu Zajíčkovi vystihujícím ,Komitét za ocenění Mistra´," uvádí vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu Marie Faruzelová. Tato skupina Zajíčka nominovala za jeho dlouholeté ředitelování a za založení střediska pro volný čas. Právě zde vytvořil pro stovky dětí smysluplné aktivity pro trávení jejich volného času. Dále byl nominován v oblasti kulturní a společenské, neboť to byl právě on, kdo vzkřísil divadlo v Jičíně a pod jehož křídly se formovali mnozí dnešní divadelní i filmoví herci, například herečka Jana Plodková.

Místostarosta Petr Hamáček připomněl přítomným v sále zajímavosti z života Martina Zajíčka, který je spojen s divadelnictvím, vzděláváním dětí a studentů. „Je to průkopník amatérského divadla, principál, herec. Během své kariéry se stal kolegou Bruce Willise, hrál i v jednom z dílů Četnických humoresek. Svoji kariéru začal v Kolíně, kde byl jeho první rolí dutý pařez, který byl vykopán z jeviště. V osmdesátých letech založil kočovné divadlo Lomnice, v devadesátých letech hrál v Pardubickém divadle. V roce 1992 stál u zrodu K – klubu, kterému řediteloval třiadvacet let. Martin Zajíček vybudoval v Jičíně instituci, bez které si dnes město neumíme představit. Dámy a pánové ,Martin Zajíček je velký muž," složil Zajíčkovi poklonu. „Ze srdce vám cenu přeji, podle mého názoru je to vyvrcholení vaší umělecké tvůrčí činnosti," řekl při předání sošky starosta Jan Malý.

„Dámy a pánové, děkuji vám moc, ze srdce si toho vážím. Je mi skutečně ctí zařadit se mezi oceněné jako je pan profesor Úlehla, doktor Kvaček, pan Letošník a další," zahájil po dlouhém potlesku svoji zpověď laureát. Zdůraznil, že k Jičínu, který je mu po Kolínu vlastně domovem, i když žije už třicet let v Železnici, má vřelý vztah.

Nominovaní na Cenu Jičína
Nominovanými na Cenu města Jičína v současné době jsou:
kronikářka PhDr. Eva Bílková, bývalá činovnice TJ Sokol Blažena Bohuňovská,
výtvarník Petr Heber,
vědkyně a ekonomka Doc. Dr. Ing. Olga Hasprová,
dlouholetý učitel tance
Zdeněk Vlček.


„Obě tato města chovám ve svém srdci jako škeble perlu," prohlásil divadelník, který následně poděkoval bývalé šéfce školského úřadu Martě Polanské, která svěřila K – klub zootechnikovi Zajíčkovi. Další dámou, která stála u jednatřiceti premiér, uvedených Káčkem, a která mi stála svědomitě po boku, je paní Hana Krásenská," zadrhl se Zajíčkovi hlas. Neopomněl také poděkovat své ženě.

Zavzpomínal na některé osobnosti, které prošly Káčkem. Například skvělý hudebník Pavel Krčmárik, herečka Jana Plodková, Robert Smolík, jenž dnes přednáší na JAMU. Tečka za udílením ocenění byla hudební a divadelní. Klavír rozezvučel Pavel Krčmárik a své hlasivky rozkmitali Výtečníci z Káčka.

Byl jsem dojat, lhal bych, kdybych řekl, že ne

Laureát Martin Zajíček Jičínskému deníku po převzetí ocenění poskytl krátký rozhovor

Překvapilo vás získání ocenění, nebo jste v skrytu duše očekával, že bude Cena přiřknuta právě vám?
Ne, vůbec jsem to nečekal, ani ve skrytu duše. Velmi mě to překvapilo, poctilo, opravdu si toho vážím. Zařadit se za takové lidi jako je profesor Kvaček, pan Úlehla. Já si snad myslím, že tam ani nepatřím.

Byly velké emoce při přebírání ceny?
Určitě, byl jsem dojat, to bych lhal, kdybych řekl že ne. A asi i takový pocit zodpovědnosti, aby se nám podařilo udělat v Káčku zase nějaké pěkné divadlo a vůbec, aby Káčko šlapalo.

Uvedl jste, že jste se stal ze zootechnikem ředitelem Káčka? Co vás k takovému skoku vedlo?
Ono to nebylo tak jednoznačné. Už od mládí jsem účinkoval v malém divadle v Kolíně, kde jsem působil i dva roky po vojně, ale živil jsem se jako zootechnik. Pak jsem se přestěhoval na Brdo u Nové Paky, kde jsme zootechničil pět let. Posléze jsem změnil bydliště a usadil se v Železnici. Třináct let jsem fungoval v drůbežárně v Soběrazi. Přitom jsem pořád hrál divadlo, zatahoval do toho rodinu, známé. Nakonec to vyústilo v založení soukromého divadla Leporelo, které působilo v Pardubicích. Pak jsme s panem Wildou jezdili s různými komediemi, začali hrát divadlo na věži a pak přišla možnost zúčastnit se konkurzu na místo ředitele K – Klubu. Vyhrál jsem a pak už to znáte.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Myslím si, že největším úspěchem je, že Káčko se třemi zaměstnanci a ve čtyřech místnostech se rozrostlo tam, kde je dnes a počet kroužků a činností se značně rozšířil. Z prvních přihlášených padesáti dětí je jich dnes osm set. To je podle mého názoru úspěch, kterého si vážím.

Jako emeritní ředitel jste ale divadlo na věšák nepověsil?
Měl jsme důchodový věk, trápilo mě zdraví, a tak jsem v Káčku skončil. Nyní sem docházím dvakrát týdně, kdy vedu dvě divadelní party.

Divadlo, to je asi vaše celoživotní láska?
Ano.

Máte za sebou zástup dětí, kterým jste se věnoval, rozvíjel je, motivoval. To je asi dobrý pocit?
Ano, z toho mám určitě radost. Jsou další úspěšní lidé po českých divadlech, kteří mají kořeny v Jičíně. Jsou to věrní, kteří se ke Káčku pořád hlásí, a to je pro mě největší ocenění.