Jiří Qido Valter zve do své Galerie na špejcharu regionální umělce. V tuhle první výstavní sobotu v roce 2018 přijela paní Zuzana s enkaustikou, ke které žehličku potřebuje, ba ona je hlavní nástroj. Náležitě to divákům vysvětlila, jakož i příčinu té tvorby. Není to malířský styl, je to metoda. Stará už od faraonů. Jistě, dnes jsou vosky, voskovky, speciální žehličky a udělátka do ruky. Taky termostabilní papír.

Dělala olej, akvarel, tužku, ale nebylo to ono, jak sama usoudila. Pak jednou, to už jsou čtyři roky, byla na dvoudenním kurzu enkaustiky. A stala se umělkyní vosku. Ještě třeba dodat, že se jí zhoršil zrak a musela přestat vykonávat své povolání zootechničky. Nastoupila k postiženým dětem. A ty voskové obrázky náramně baví. Hlavně v abstraktní podobě. Skládají barvy, na to je vosk a žehlička skvělá. Jsou to energetické obrázky. Klienti myslí na papír, barvu, tvary a zapomenou na své trápení. Zuzaně se to všechno pěkně spojilo k užitku všeobecnému.

Teď stojí uprostřed roubeného špejcharu, vysvětluje, povídá si s lidmi. Dolévá víno, nabízí úžasné zákusky a všem je dobře.

Ve vzduchu ale visí otázka, novinář je rozpačitý s jejím vyslovením, malířka je věcná. Sama začne o kýči a jeho hranicích. „Co na to kunsthistorici? Netuším. … Až tak moc kýčovitý to není. … Ale něco je. Ty strakaté. Akvarelem bych tohle neudělala.“ Pak opakuje, že umělci se k tomu ještě neozvali.

Lidem se barevné obrázky líbí. Barvy úžasné, možnost kombinací neomezená. Paní Zuzana libuje si v krajinách. Jistě, že žehličku s sebou nevozí. Potřebuje záznam, potřebuje paměť. Foťák, skica. Ale fotka není barevně věrná. Tedy paměť. Existuje paměť na barvy? Kdo ji má? Téma k diskuzi a k přemýšlení.

„Budu ráda, když se vám to bude líbit tak, jako mně.“   (proChor)