Cigarety, kafe, občas půda houpající se pod nohama. Fousy, ne takové ty pečlivě udržované. Ani výraz ve tváři není nikterak uhlazený. I tady sedí slovo drsný.

Tvorba
Ale pozor, když maloval, byl to citlivý člověk, který si s přírodou rozuměl, plně se na vztah s ní soustředil. Jen tak mohl se podařit les v protilehlém rohu místnosti. A zase – žádné poklizené cestičky, bez pařezů a spadaných větví. Les živoucí, neuhlazený.

Autoportrét libáňského malíře Františka Škody je v čele místnosti kopidlenského Kulturního a vzdělávacího centra.

V sobotu 3. října tu byla zahájena jeho výstava. Vedle obrazu je datum 1931 – 1988. Věru mnoho let úspěšného malování nebylo mu dáno. Ze čtyřčlenného Studia 85 zůstal dnes jen Petr Heber.

Po Frantovi odešel pan doktor Volf pak i Josef Bucek psaný Vokšický.
Však se Petr při vernisáži přihlásil o slovo. Zavzpomínal na společné Plenéry. Jak po celodenním malování parta večer poseděla a ejhle – ona tam svatba. Trochu ramenaté řeči vedly k tomu, že pan malíř Škoda zvěční nevěstu. Zvěčnil. A tak po vzoru starých mistrů bylo celé malířské společnosti zaplaceno večeří. A nejen jídlem. I takový je život malířů.

Blízko obrazu syna visí na výstavě portréty rodičů. Starostlivá matka Marie a nevidomý učitel hudby – otec Josef. Přítel Jaroslava Ježka. Svého času regenschori u Svatého Václava na Veliši. Máme tu další příběh. Škoda starší, Ježek a přibraní další muzikanti naložili na fůru piano, jezdili po vsi a všem Annám ze vsi zahráli k svátku. Večerní pokračování v hospodě netřeba líčit.

Jistě, že není výstava jen o příbězích. Paní doktorka Bílková v úvodním slově vyjmenovala: portréty, krajiny, zátiší, ilustrace. Ale i miniatury, ex libris a další. K tomu promyšlená muzika boleslavské dvojky Tomáše Hudery a V. J. Pecháčka.

Ostatní příběhy nechť si najde každý divák. Výstava bude otevřena do 13. listopadu v pracovní době knihovny.   Bohumír Procházka