Dáme v něm příležitost mladým lidem. Těm, kteří opustili rodné hnízdo, něčím vynikají a hodně už toho v životě zvládají. Je jich spousta, kteří jdou a šli za cílem, myslí pozitivně a věří v budoucnost.

Prvním respondentem je mladý muž, který vystudoval trutnovskou podnikatelskou školu. Josef Mádle dnes studuje marketing na pražské soukromé vysoké škole, hraje divadlo, působí v pražské televizi a vidět ho můžete při moderování mnoha různorodých akcí. Má toho na svůj věk dost za sebou.

Z Trutnova jste po studiu na střední škole odešel v roce 2012, což zase není tak dlouho. Kam se ubíraly vaše další cesty životem?
Odcestoval jsem s dalšími studenty na půl roku na zkušenou do Anglie. Musím říct, že mě manažerská činnost lákala od dětství. Už v sedmé třídě na základce jsem pořádal pro Nadaci Duha, Společnost pro děti postižené mozkovou obrnou, benefiční koncerty s pěveckou skupinou Diamantes. Děvčata pocházela ze stejné základky jako já. Už tehdy jsem akce nejen pořádal, ale snažil se je moderovat. V podnikatelské škole v Trutnově jsme pak organizovali v rámci studentské společnosti různé akce a škola mi pomáhala a ve snažení mě podporovala.

Hovořil jste o Anglii. Jak jste se tam ocitnul?
Po maturitě jsme dostali tuto možnost získat v zahraničí praxi. Vybírali si nás podle životopisu a já jsem se dostal do anglického regionálního rádia v malém městě Totnes, čítajícím zhruba 5 tisíc obyvatel. Sympatická tam byla starobylá architektura. Hostila nás jazyková škola, která nám zajišťovala práci v různých institucích.

Bylo hodně těžké začít působit v anglickém médiu? Uměl jste v té době už dobře anglicky?
Práce v rádiu byla částečně svázaná s oblastí marketingu, pořádáním různých akcí. Zdokonalit se v angličtině bylo hlavním cílem téhle mise. Pořádali jsme například vánoční večírek nebo různé haloweenské party. Jazykovou bariéru tam nijak neřešili, rozmluvil jsem se a přineslo mi to hodně zkušeností. Setkával jsem se například s producentkou ze státního rádia v New Yorku. Ta mi pak dala doporučení pro rozhlasové a televizní vysílání, pro dabing. Kontakty jsou důležité.

Nastaly po vašem návratu do České republiky nějaké změny?
Nastoupil jsem studium v Praze na soukromé vysoké škole marketingu. Od roku 2013 se živím moderováním, pořádáním akcí, herectvím a nově také působím jako reportér pražské metropolitní televize.

Jak se vám daří při mnoha aktivitách hlavně studium na vysoké škole?
No, někdy těžko. Například do dubna musím odevzdat dvě ročníkové práce.

Hrajete divadlo, k tomu jste se dostal na základě konkurzů?
Nějak na mě dolehlo, že jsem nestudoval uměleckou školu, jako konzervatoř a podobně. Tak jsem minulý rok zkusil zkoušky na DAMU, ale nevyšlo to a byl jsem dost zklamaný. To bylo v lednu a shodou okolností jsem se v té době už přihlásil na dva konkurzy do divadel. Dostat se do profesionálního divadla bez umělecké školy je určitě také úspěch, a tak mě ta rozčarovanost přešla.

Je spousta skvělých herců, kteří také žádnou uměleckou školou neprošli. Důležitý je přece talent.
No, to je jasné. V jednom zájezdovém divadle, které mělo loni dvacetiletou tradici, jsem se dostal například k muzikálovým komediím. Zájezdová divadla jsou malá, takže příležitost dostávat hlavní role je tam mnohem větší. Skočil jsem do toho rovnýma nohama a během měsíce jsem se musel naučit sedm her! Procestovali jsme celou republiku. Hrál jsem také v divadle Amadeus, s hrou Sluha dvou pánů jsme vystupovali letos i ve Dvoře Králové nad Labem. Koncem října jsme hráli poslední představení. Zahrál jsem si v seriálu ČT 1 Vraždy v kruhu nebo na televizi Barrandov jsem měl epizodní role v Soudkyni Barbaře, účinkoval jsem v korejském filmu Beauty Inside. Divadelní prkna však opustit nechci, uvidíme, co bude dál a jaká příležitost se ještě naskytne.

Tím se dostáváme k vaší další profesi, která vás nyní hodně zaměstnává, a to reportérská pozice v metropolitní televizi Praha TV a moderování různých akcí. Jak to všechno zvládáte?
Obě zmíněné aktivity se dost prolínají a to mě moc baví. V dubnu jsem rozesílal životopisy do médií s cílem získat nějakou praxi. Zúčastnil jsem se kamerových zkoušek, sestavil reportáž a vyšlo to v pražské metropolitní celkem rychle. Za televizi jsem rád. Mám stálou práci a nemusím se existenčně stresovat. Co se týká moderování, je to hodně takové návalové. Někdy jsou čtyři akce do měsíce, jindy stejný počet za týden.

Televize je pro vás ale novum, ne? Co to přináší? Co vás na reportérské práci v Praze přitahuje nejvíc?
Vyfasoval jsem oblast politiky, mám v gesci magistrát a moc mě to baví. Víte, na reportáže z výstav moc nejsem. Zažil jsem rozpad koalice, přitahuje mě ten reportérský adrenalin. Jedu třeba po Praze a už se dívám po okolí, co by se dalo natočit. To je takové to novinářské nadšení. Teď se věnujeme všemu, co vadí občanům. Jakým vyhláškám se například musí podřizovat, všímáme si rekonstrukčních prací ve městě atd. Vnímám Prahu jinak než dřív, kdy jsem jezdil jenom „krtkem". Poznávám i hodně inspirativních lidí, kteří toho hodně dokázali.

A co moderování? Zapotil jste se někdy opravdu?
Samozřejmě, že je potřeba si vytvořit nějakou osnovu toho, co máte moderovat. Když moderuji plesy na Trutnovsku, tak tady lidi znám, a to je fajn. Jsem takříkajíc na domovské půdě. Člověk si ale vždy musí přečíst informace a dát je chronologicky za sebou, aby se do toho nezamotával. Mám rád maturitní plesy. Lidi se chtějí bavit, já taky, a je to fajn. Když vidím, že se někdy účastníci plesu zjevně nudí, jsou nabubřelí, baví mě do nich šťourat, dokud nevykouzlí úsměv na rtech. Líbí se mi prostě pracovat s lidmi. Nejhorší pro moderátora je, když při akci vázne organizace. Problém pak spadne na něj. Musí všechno táhnout, vyřešit organizační a technické problémy. Tak to se pak opravdu potím. Ale každá akce je jiná a člověk se stále učí.

Vykonáváte i záslužnou práci s dětmi na letních táborech, kde jako lektor působíte.
Umělecké kurzy Ambroziády jsou moc fajn. Vyučují na nich zajímaví lidé. Například Tereza Kostková nebo Jan Čenský. Celé prázdniny se pohybujeme po různých místech. Když člověk jede pátý turnus, je už trochu vyšťavený, ale je to docela kreativní práce a má to úspěch. Přihlásit se může každý. O moderování je samozřejmě zájem a je dobře, že děti mají do něčeho chuť. Ještě jsem se nesetkal s človíčkem, který by se v letních kurzech neuplatnil například kvůli tomu, že nemá patřičný talent. Umělecký obor není jen o lidech, kteří jsou vidět. Je to i o zázemí, ve kterém také působí spousta šikovných lidí a bez kterých by umění nemohlo existovat. Například nápady, tvorba textů, střižna filmů. Cokoliv.

Co je pro váš důležité?
Chtěl bych se udržet ve všem, co dělám, a posunout se samozřejmě zase o kus dál. Rád bych zůstal na určité multifunkční bázi. I když mi současné televizní zpravodajství přináší důležité zkušenosti, moderování je pro mě základ. I v televizi bych se radši do budoucna viděl jako moderátor nějakého pořadu. Například nyní moderuji reportáže ve vzdělávacím pořadu.

Máte na kontě také řadu záslužných charitativních akcí. Připomeňte některé.
Kromě již zmíněných charitativních koncertů spolupracuji s Domovem sv. Josefa v Žirči, pravidelně moderuji Svatoanenské slavnosti. Před časem mě oslovil pražský fotograf Angelo Purgert v rámci foto projektu První republika, kde jsem se mohl převtělit do prvorepublikového elegána a vytvořit fotografie za účelem podpory nejrůznějších projektů po celé České republice, které mají pomoci dětem (onkologie, chráněné dílny a podobně). Na projektu se podílel závodník Karel Abraham, nebo kuchař Zdeněk Pohlreich, herec Filip Tomsa nebo muzikálová zpěvačka Michaela Doubravová. Moderuji také pro UNICEF.

Co je receptem na to, aby člověk v životě dělal hlavně to, po čem touží? Splnil jste si sny?
Odpovědět není tak jednoduché. Člověk sny skládá do řady bodů, které při postupném plnění tvoří i jeho CV (curriculum vitae, životopis – poznámka redakce). Na to, abych jen ležel a nic nedělal, je opravdu spousta času. Už ve škole jsem se věnoval spoustě mimoškolních aktivit. Od školního věku jsem se chtěl rozvíjet v něčem, co bylo navíc. Nejen základ. Prostě ještě něco dalšího. V plnění snů sázím na to, abych práci dělal na co nejvyšší úrovni. Před tvrdými lokty, které jsou dnes populární, však radši sázím na vytrvalost a pokoru.