Život kapely v době před sametovou revolucí nám popsal manager hudebního klubu Tango a člen formace Dr. Mozse – Luboš Mydlář. Jeho skupina vznikla v roce 1984, kdy začal navštěvovat střední školu. V rozhovoru vzpomíná na improvizační hudební techniku, ale také na způsoby pořádání koncertů a na oblečení, které dříve nosil.

Jak se lišily podmínky pro hudební skupinu, když srovnáme dobu před rokem 89 a po něm?
Za prvé byly rozdíly technické. Dnes u těch kluků vidím špičkové aparáty za desetitisíce až statisíce. Za našich mladých časů jsme si většinou všechno vyráběli, o to jsme z toho měli větší radost. Samozřejmě jsme ale také toužili po nějakých lepších věcech, jenže bohužel to nebylo, a když jo, tak to bylo neskutečně drahé. Těch věcí bylo hrozně málo. Například moje první bubny se skládaly tak, že šlapák jsem měl ze sudu, přechoďáky byly z kbelíku – potažené oslí kůží a bicí jsem si vyráběl z točeného plexiskla. Tvrdej zvuk se dělal boosterama, rabovaly se staré televize atd. Užila se u toho spousta srandy i spousta nervů. Když se přijelo někam hrát, tak většinou nic nefungovalo, jak mělo. To je tedy ta technická věc. Další hlavní rozdíl, který vidím ve srovnání předtím a potom, je základní vojenská služba. Hodně kapel, které vznikaly v těch sedmnácti, osmnácti, jako my, bylo rozděleno vojnou. Když se pak ti kluci vraceli, tak už se to většinou nedalo dohromady. Neříkám, že vždycky, ale většinou jo. Byl to i náš problém. Různě jsme se míjeli a nakonec se dali znovu dohromady až ve dvaceti letech.

Když jste chtěli někde veřejně vystupovat, musel vám někdo schvalovat repertoár?
Ta povinnost tady byla. Bolševik se snažil kontrolovat všechno. Ono se o tom pořád hodně mluví. Jiné podmínky byly asi v Praze, ale za Dr. Mozse můžu říct, že my jsme měli docela štěstí. Nás tady ten bolševik jakoby nechával být.

Vaše koncerty byly tedy oficiální s tím, že jste měli vylepené plakáty?
Ne, žádné plakáty jsme nedělali. Téměř všechny naše koncerty se konaly na mé triko. Já jsem pořád dělal nějaký sraz třídy nebo oslavu, takže to vlastně bylo prezentováno jako soukromá akce. I když naše texty nebyly moc kontroverzní. Politiku jsme až na malé výjimky v textech téměř neřešili. Zpívali jsme hodně o lásce a samozřejmě o nějakém tom pití a o tom, co se u nás děje, asi jako všichni, co procházejí tímhle obdobím. Trošku vzpourou mohlo být to, jak jsme chodili oblečeni. Už tenkrát jsme nosili kožené kabáty. Já jsem ještě navíc nosil bílé ponožky nahoru, ale ne kvůli nějaké provokaci, mně se ta móda prostě líbila. Ty koncerty jsme se snažili dělat trošku jinak než ostatní kapely. Chtěli jsme tam mít i nějaké scény a děj. Svítili jsme si světlama ze semaforů, které se ztratily na Letné. My jsme je neukradli, ale osvětlovač je prostě přinesl (smích). Tenkrát také nebyl kouř, takže ten jsme si dělali tak, že Matěj kouřil doutník.

Kde se vaše koncerty konaly? Předpokládám, že moc klubů nebylo.
Myslím, že kluby nebyly víceméně žádné. Nějaký underground byl v Praze, ale my jsme působili jen tady na Jičínsku. Naše základna nebo místo, kde se odehrálo nejvíc koncertů, byla hospoda v Robousích. Tam se to snášelo a připadali jsme si tam jako doma. Jinak to byly ostatní hospody v okolí, kde to šlo.

Jakou hudbu jste v té době poslouchal a kde jste si nahrávky sháněl?
Tam je také další rozdíl, který vlastně souvisí s tou první otázkou. Dnes je té hudby spousta. Všechno je ke stažení a těch vzorů je mraky. My jsme poslouchali to, co bylo dostupné. Já jsem syn z chudé dělnické rodiny, takže jsem poslouchal vyloženě tuzemskou tvorbu. Vlastně všechno, co vydal Supraphon nebo Opus, ať to bylo české nebo slovenské, a to si šlo koupit normálně v krámě. Kolega z kapely Matěj na tom byl lépe. Ten měl staršího bratra, který mu dokázal sehnat jiné zahraniční kapely. Já jsem vyrůstal na klasice typu Olympic, Katapult, pak přišel Abraxas, to mě hodně vzalo. Potom přišla nová vlna, tak jsem poslouchal třeba polské Lady Pank nebo kapelu Republica.

Umělce, kteří běžně vystupovali v televizi, jste respektovali nebo odsuzovali?
Teď budu mluvit za sebe, ne za kluky: já jsem s tím žádný problém neměl. Když se mi něco nelíbí, tak to prostě neposlouchám a snažím se tomu vyhnout.   Ptal se Martin Vávra