Kupříkladu nevíme, kdy a jak zpíval poustevník. Myslím toho, ve kterého se proměnil setník Walter Deveroux. Ano, ten poslušný voják, který v Chebu 25. února 1634 hanebně konal. Zmiňuji ho proto, že prý pochopil svou chybu a v rouše poustevnickém dal se na pokání. Taky proto jsme se jeden rok při zpívání na chvíli otočili směrem k Libosadu. Neboť nikdo nevíme, kdo tam v ten večer, blízký slunovratu, pobýval.

V pátek 18. prosince nezpívali jsme, to byla chyba předzpěváka, koledu o tom, jak poslala žena chudáka manžela pro kvasnice do Bydžova a on chodil tím naším Podkrkonoším, aby sehnal, co třeba do štědrovnic. Náležitě to šněroval, aby se to autorovi rýmovalo, a tak se vrátil do lodžie po 170 kilometrech. A stejně se štědrovka nepovedla a on musel jít koledovat, aby měl něco sladkého dobrého. Nepřiznala ta jeho ženská i svoji vinu. Ostatně od toho manželky máme, aby měly komu vyhubovat, když se jim něco nepovede.

Věru, že najdeme v koledách mnoho moudra, máme tam i spoustu pěkných starých slov, o kterých už ani nevíme, co znamenají. Třeba štědrovka, štědrovnice. Od slova štědrý. Vánoce jsou tím pravým obdobím, kdy si je můžeme připomenout, vysvětlit. Uvažovat, co pro nás, naše konání, znamenají.   Bohumír Procházka