Na připomínku Listopadu sešlo se u kašny na jičínském náměstí pětadvacet lidí. To je hodně, to nebývalo. Že by ten svařák? Nebo že by se lidi radovali, že můžou přijít někam, kde nejsou žádné, ale vůbec žádné projevy? I když někteří, jednoho znám, měli chuť něco duchaplného, teple lidského pravit.

Takže konaly se toliko kuloáry. V menších hloučcích probíraly se jičínské události, možno říct, že i drby. Kácení stromů v lodžii, zamýšlený odchod dvou zastupitelů, vzpomínalo se, třeba i na Vladimíra Krátkého a jeho zápisky z roku 89 …

ProChor pořád otravoval, že by se měl udělat kulatý stůl o novinách v Jičíně, ale nikdo ho moc neposlouchal. Šel okolo zarostlý pán, ale pozvání odmítl. Mluvil cosi o Valdštejnovi, dokonce jmenoval i jeho vraha setníka Deverouxe. Nemohl být tak opilý. Říkal, že se jde za všechny pomodlit, ukazoval k Jakubovi.

My jsme počítali a dopočítali se, že jsme se tu už sešli pětadvacetkrát. To je čtvrt století, to je třetina lidského života. Už čtvrt století žijeme v demokracii. Děláme dost pro to, abychom si ji užívali a využívali?    Bohumír Procházka