Jako dopravní prostředek jsem použil metro a zbytek cesty proložil chůzí. Když jsem dorazil na určené místo, tak již byla vstupní hala ČT slušně zaplněná natěšenými komparzisty a komparzistkami. Po chvilce čekání, při které se lidé mezi sebou více poznávají, přichází paní z pořádající agentury a odvádí nás směrem k maskérnám a kostymérnám.

Po příchodu před kostymérnu mi bylo hned jasné, že toto čekání se chvilkou nazývat nebude. Předchozí den se chodilo na kostýmovku po určitých skupinách, ale nyní se tam sešlo přibližně třicet mužů, kteří čekali na své převleky, v nichž se vrátí v čase do třicátých let. Strojení se do kostýmů a vyladění všech detailů zabralo ve výsledku asi hodinu a půl. Tím samozřejmě nemyslím přípravu jedné osoby, to by spíše připomínalo módní přehlídku, ale člověk, který má tu smůlu a je v této frontě na chvostu, si skutečně půldruhou hodinu počká.

Každý se však nakonec dopracoval ke svému kostýmu. Kromě kalhot nebyl s převlekem sebemenší problém, a tak se ze mě vzápětí stal občan doby předprotektorátní. Ke slušivému obleku, který byl vyšperkován kloboukem, vyfasoval každý do ruky místo svačiny dva kabáty, a to kvůli možnosti druhé alternativy v případě, že by se režisérovi či jeho asistentům první kabát nelíbil. Nutno dodat, že oba kabáty se později odložily do šatny, kde zůstaly až do konce natáčení. V kině se v klobouku nesedí, proto i ten sloužil spíše jako talisman.

Přesun do Lucerny
Přišel čas na přesun do Lucerny. Z Kavčích hor jsme pochopitelně nešli pěšky. V půl deváté byl pro naši skupinu vypraven autobus, který však kvůli kvůli různým prodlevám vyrazil až v devět. Jela s námi i paní „šéfka", jež nám po cestě sdělovala potřebné informace. Nemohl jsem si pomoci, ale najednou mi přišlo, jako když partička lidí unesená z třicátých let jede na prohlídkový výlet po Praze.

Proč jsem měl tento pocit? Za prvé jsme jeli z důvodů mírné dopravní zácpy skutečně vyhlídkovým tempem, při kterém by se jistě kochal i pan doktor z filmu Vesničko má středisková, a také přísun informací stojící „šéfky" mi nápadně připomínal delegátku cestovní kanceláře, která cestujícím přednáší potřebná sdělení při jejich výletě. Při ohlédnutí se kolem sebe člověk navíc viděl samé postavy v oblečení let minulých, které, když začaly například používat mobil, působily bizarně.

Přijeli jsme do Lucerny a za zvědavého pozorování kolemjdoucích napochodovali do tamního slavného biografu. Paní kostymérky se zhostily rolí šatnářek a po vzoru skutečných návštěvníků kina jsme v šatně nechali své osobní věci a také oba kabáty, protože se nakonec vůbec nepoužívaly.

Při jejich přenášení ale znát byly. Nebylo na co čekat, a proto se hned začalo natáčet. Pan režisér Svoboda se svojí asistentkou nás posadili do určených řad a maskérky nás obletovaly a dolaďovaly naše obličeje.

Obsazení v řadách se ale neustále různě měnilo podle situace, a tak člověk vystřídal mnoho sousedů a sousedek. „ Pán v páté řadě půjde do třetí a místo něj si sedne ta slečna v červeném", dělala si pořádek paní asistentka. Takto to bylo stále.

Jelikož měl být sál rozdělen na tábory Hitlerových příznivců a odpůrců, měly na sebe tyto tábory při akci hlasitě reagovat. To znamená potlesk, nadávky nebo také pískání. Aby se neustále neopakovaly pokyny typu pán v hnědém doprava a podobně, měl už každý improvizovanou přezdívku, kterou byl režií oslovován. Rázem zněly pokyny takto: „Fašistická dívka si sedne za pískače a ty hitlerovky ve čtvrté řadě půjdou před vlastence."

Samozřejmě, že při natáčení se hodně čeká, jelikož režisér neustále pozoruje natočené záběry, hledá „mouchy" a najde-li je, tak se jede znovu. Zároveň se ale komparz nesmí kromě nutných přestávek příliš vzdalovat, protože po půlhodině nicnedělání řekne rázem režisér: „Tak jdeme na to" a pokud někdo chybí, tak není příliš nadšený. Samotné natáčení trvalo asi čtyři hodiny.

Vše proběhlo nakonec v pořádku, tvůrci byli se svým materiálem spokojeni a my jsme byli autobusem dopraveni zpět do ČT, kde jsme se převlékli do civilu, pobrali přiměřené korunky a rozloučili se. Já byl s dobrodružstvím v Praze rozhodně spokojen.   Martin Vávra