Tak třeba Knihovna Václava Čtvrtka. Mám na mysli její Zahradu poznání, kde je příjemné sezení, jakoby amfiteátr. Vedle něj stolek s kafečajem a když si Tereza sedne, aby ji všichni slyšeli, nastane ta pravá atmosféra. Myslím, že Václav Čtvrtek, který je tam kamenný, je spokojený. Na Terezku vyšla Lotta Lundbergová ze Švédska. Anotace, kterou pořadatelé připravili a rozdávali na papíře, láká přečíst si knížku celou.

Židovská ulice číslo sto je mezi Jičíňáky známa jako Židovská škola. Nad dvorečkem je pavlač, ve dvoře stoly, za oknem malý bar. Boží místo. U osamělého stolku sedí pan ředitel v obleku a čte. Martin Zajíček čte, jakoby vyprávěl. Občas gestikuluje. Inu divadelník. Herec, režisér, formálně v důchodu. Ale v Káčku chystají dvě divadla. Izraelské téma. Autorsky, i umístěním děje. I Etgara Kereta Sedm dobrých let stojí za přečtení.

Rodiště Karla Krause na rohu Nerudovy a Fortny je soukromý dům, běžně neotevřený. Jen ten, kdo přišel na literaturu, si může popatřit na krásné atrium. Marián Matúš Klapka si dal svůj čtecí stoleček doprostřed k fontánce. A věnuje se Alaininu Mabanckovi a jeho románu Prasklej Sklenička. Brzy po pár slovech se pozná, že autor je rodilý Afričan.

Gabriela Holbová Šťastná četla v jezuitské koleji už loni. Kvazikrystaly rakouské autorky Evy Menasse je knížka o ženách. Gábina si vybrala tak, že pěkně analyzuje rozdíl mezi pohlavími a čte, jako by hovořila o sobě. Holčičí pohled na svět. Ironie, chvílemi dost hořká. V koleji – kasárnách, kde žili převážně muži.

Na závěr muzika. Pavel Jonák si to užívá. I jeho posluchači.
Čtenáři pečlivě připraveni, posluchači natěšení. Je dobře, že pořadatelé vybírali z vlastních zdrojů. A skvělé, že kořeny v jičínském K- klubu. Líbilo, jak Jičínem putovaly party nebo zatvrzelí jedinci sami - to podle nátury. Když dojdou, dají si skleničku. Když je čas, čeká se, povídají si. Pouť ve smyslu cesta. Pouť za knihou.    Bohumír Procházka