Právě vzpomínkami na srpen 68 zahájila své povídání. Ještě před tím však přiznala, že je spokojená stará ženská, která je šťastná, že žije ve svobodném, demokratickém státě.

„Ráno v půl čtvrté mě vzbudil telefon. Volal Jirka Dienstbier z rozhlasu, že jsme obsazený. Všichni jsme věděli, že je to zlé, ale že bychom si připustili, že Rusáci budou tak drzí a vtrhnou sem fyzicky, do cizí země, že překročí hranice, tak to jsme nečekali. Tady se dává vina Dubčekovi. Všichni jsme se strachovali, ale on to nevěděl. Nikdo si opravdu nemyslel, že si to dovolí. No, prostě okamžitě jsem vstala, oblékla syna, odvezla ho k bývalému manželovi. Jela jsem zpátky ze Střešovic, zastavila se u benzinové pumpy u bývalého ÚV KSČ. Přes ulici už byla vidět obrněná vozidla a hlouček lidí.

Nabrala jsem benzín a popojela se podívat. Tam už byl první mrtvý. Nedovedete si představit, co to se mnou udělalo, s mámou tří dětí," přibližuje své otřesné zážitky. Pokračovala do televize. Vysílání bylo spíše informativní o tom, kde se střílí, kam nemají lidí chodit, že se o všem jedná na nejvyšší úrovní. „Tohle trvalo asi do půl jedenácté. Já z toho studia nevylezla. Najednou se za mnou objevili dva vojáčci se samopaly. Pak už jsme viděli, jak vojáci obsazují vysílač Cukrák, vypnuli monitory a byl konec. Dostala jsem hodinovou výpověď a nastala moje jednadvacetiletá anabáze. Milí Rusáci mi ukradli jednadvacet let života," konstatuje.

Uplatnění našla v divadelním klubu, kde pracovala tři roky jako kantýnská.

„První roky jsme si mysleli, že to nemůže dlouho trvat, takový svinstvo, okupace. Pak už to nebyla žádná sranda, dostavily se deprese, nenechali mě mejt ani schody, chtěla jsem uklízet kanceláře, ale to mi nedovolili. Zkoušela jsem všechno možný, nakonec jsem doma lepila pytlíky."

V osobním životě ji velice podpořil partner Jiří Zahajský, s kterým žila 31 let. Po revoluci, v 61 letech začala znovu svobodně dýchat a rozhlížet se kolem sebe. Nechala se přesvědčit a vstoupila do politiky. Čtyři roky poslancovala, od svých pětašedesáti deset let četla zprávy na Svobodné Evropě. „Pak jsem režírovala, psala, vymyslela si pořad pro seniory Barvy života, který jsem moderovala. Po sedmi letech se nám poroučeli a já začala psát knížky, pomáhala mi Petra Braunová," říká o sobě žena, která má pěkně prořízlou pusu, nebere si servítky ani před politiky a nebála se vrátit na Hrad státní vyznamenání.

Její život nebyl procházkou růžovým sadem, přesto nezatrpkla, stále se pouští do odvážných aktivit. I v šestaosmdesáti ji to skvěle a pohotově myslí, má smysl pro humor a vrásek jako šafránu.