Doprovodné obrázky si maloval sám. Široká oblast. Domy. Zajisté, že v našem širokém okolí zejména roubené. Na nich detaily. Lomenice, záklopová prkna, okna. Celkové uspořádání půdorysu. Ale i složitá vazba krovů.

V domě pak oblečení. Na pole, i parádní kroje do kostela. Nářadí. Pro doma, i na zemědělské práce… Je mnoho věcí, které je třeba zaznamenat. Slovem, písmem, obrazem. Jistě, možno nafotografovat. V detailu i v celku. Ze všech stran, při potřebném osvětlení. Ale namalovat… Tak to uměl mistr Scheybal skvěle. Nejlíp. Ač malíř hluboce neškolený, naučil ho cit. Láska k oboru, který si vybral. Ke krajině, ve které žil. Měl štěstí. V tom, že znalost, odbornost, spojila se u něj s uměním. S uměním, od slova uměti.

A teď o focení a malování. Položit vedle sebe fotku a obrázek. Třeba jen náčrt. Obrázek vyhrává. Fotka je dokument. Obrázek je umělecké dílo. Promiňte, mistři fotografové. Byť velmi věrohodné, není mnoho mezi fotkami roubenek umění. Ale když se vedle celku vhodně na obrázek rozkreslí jeho zajímavé části, když se připíše poznámka o jménu místním i osobním, vše pěkně zkomponované, máme dílo. Umělecké, výtvarné. A to mistr uměl. Žena pomáhala. Kdo má to štěstí, že manželka je zároveň kolegyně? Neměli auto. I to je životní filozofie.

V zámecké galerii v Jičíně vystřídal Scheybal Kavána. Oba malíři měli mnohé společné. To jest například osud v roce 38. Zábor pohraničí. Oba volili mezi tím zůstat v Čechách, či zůstat ve svém domě, ve svém rodišti.

Na adventní časy se výstava Regionálního muzea a galerie velmi hodí, otevřena je do 22. ledna příštího roku.    Bohumír Procházka