Jolanda je ze Španělska, bydlí nedaleko portugalských hranic. Má to tedy kousíček do Portugalska, pár kilometrů k Atlantiku. To území se jmenuje Galicie a má i svůj jazyk.

Jolanda je štíhlá, má dlouhé tmavé vlasy, které si svazuje do drdolu, výrazný orlí nos, a jedenatřicet let. Když mluví, mává u toho krásně rukama, to máme my fotografové rádi. Do lodžie přijela jako dobrovolnice. Chce poznat naši zemi, zkusit jazyk. Doma pracuje jako učitelka. Hraje na klarinet.

Ale to předvede až zítra. Dnes vypráví o své zemi, o sobě, trochu se vyptává taky ona. Je to všechno dobré a poutavé. Jolanda mluví věcně, Kačka skvěle převádí. Přínosné a poučné pro obě strany:

Ve Španělsku si potrpí, aby byl někdo odněkud. Je rozdíl být z Baskicka, Andalusie, nebo Galicie. Některá území usilují o samostatnost. I do politiky jsme se dostali: „U vás není krize tak velká, jako u nás ve Španělsku. Až budete mít euro, bude to horší."

Pak přišla kapela, která má nazvučeno a nazkoušeno, tedy před vystoupením chvilku volno. Taky okusili. I s nimi bylo by zajímavé povídání. Housle, flétna, akordeon, rytmika. První dva nástroje dívky. Ještě mají s sebou učitelku tance. Ani kousek not. Jen papír s pořadím písniček. I s nimi bylo by zajímavé povídání.

Ale za chvilku mají vystoupení. To je kousek jednoho čtvrtku v lodžii. Nejde tu jen program. Stavba a její atmosféra přivádí sem a do Jičína mnoho zajímavých lidí. Trochu jiný druh kumštu. Ostatně i sám Lodžie team je zajímavá skupina. Když je baví sem chodit a makat a dívat se a poslouchat – a vnímat tenhle poutavý svět.  Bohumír Procházka