Jindra, tak si taky říká, je pan profesor fotografie Jindřich Štreit. Sovinec je hrad v Jeseníkách, kde taky žil. Pan fotograf nedělá jen fotky na koukání. Jeho cykly jsou sociologické a jiné studie. Studie určitých skupin lidí, kteří se nějak liší. Narkomani, bezdomovci, utečenci před válkou, vesničtí lidé. Proč studie? Svými fotkami bez velkých slov a frází popisuje život minorit. Zrno na obraze, och jak někteří usilují ho co nejvíc vyhladit. Neostrosti. Proč pes za oknem je sotva k rozeznání? Nakonec barva. Černobílá. Či jen minimální barevnost. To všechno je záměr. Výrazové prostředky mistra. Tohle všechno nepotřebuje dlouhé vysvětlování.

Přesto pan fotograf s partou zájemců obchází velký sál a vysvětluje. Ne o fotce mluví. O životě těch lidí. O tom, jak v táboře v Ingušsku žijí Čečenci, jak tam děti mají školu a i uprostřed největší bídy dovedou přijít parádně oblečení na zahájení školního roku. A jak tam, když tančí, je vidět samopal u nohou vojáka. Mše v táboře narkomanů a v pivním půllitru je svíčka jako věčné světlo. Nebo bezdomovec, který si na kárce veze celý svůj majetek a psa. Pečlivá práce mistra fotografa. Hned v úvodu pravil, že po dokončení určitého cyklu vždy vydá knihu a připraví výstavu. Není to lehké, vstoupit mezi lidi a nerušit aparátem.

Cyklus někdy trvá pár roků, jindy i dvacet. Dokumentární fotografie je o čase. Hezké ale je, jak navzdory únavě s přípravou výstavy skvěle vypráví o lidech, které fotografuje. Ano, angažované umění. Však si to také odnesl vězením ve vazbě a pak podmínkou za vlády KSČ. Za co? Za to, že fotografoval lidi. Že ukazoval, a stále ukazuje rozmanitost lidského života. Trápení, i radosti. Tady spíš trápení. Výstava v zámecké galerii v Jičíně stojí za vidění. Potrvá do 23. dubna.

(proChor)