V obrazech krajinomalby promítá svůj vztah ke krajině, stav hlubokého citu k rodnému kraji, v němž nachází stále neopakovatelné krásné motivy. Miluje kraj, který je spojen se jménem a dílem spisovatelky Marie Kubátové (nejednou jí zahajovala výstavu), autorky krásných knih z krkonošského prostředí.

S tvorbou malířky jsme se poprvé setkali v roce 1986 na výstavě ve Vrchlabí, když rok před tím na výstavě v Jičíně získala za obraz SRPEN ocenění. To bylo na přehlídce profesionálních tvůrců. V roce 1986 byl pro výstavu v Šumperku pro reprezentační kolekci východočeských výtvarníků vybrán její obraz VZPOMÍNKA. Od té doby uplynula hezká řádka let a několik desetiletí, která jsou ve znamení výstavní činnosti představující již několik desítek samostatných i společných výstav na různých místech naší republiky – jmenujme alespoň některá místa, z nichž na mnohých vystavovala i několikrát: Vrchlabí, Úpice, Jičín, Staré Hrady, Špindlerův Mlýn, Lázně Bělohrad, Mladá Boleslav, Praha, Aš, Nová Paka, Rožďalovice, Liberec, Nymburk, Bystřice nad Pernštejnem, Trutnov, Čáslav, Hradec Králové, Semily, Libáň, Kolín, Svitavy, Kuks, Kadaň a další a další. Vystavovala a vystavuje také v zahraničí. Výčet výstavní činnosti od r. 1986 do dnešních dní je opravdu úctyhodný.

Všude, kde je její tvorba vystavena, těší se značné pozornosti. Eva Hnyková upoutává ctitele výtvarné tvorby především nesmírně citlivým přístupem ke krajině, v níž v podtextu snového zasnění a lyrického přístupu nachází nevšední ponor do duše kraje, který miluje. Její obrazy často jsou konfrontací nebe a země a existencí duchovna, které pulsuje…

Ráda vzpomíná na některé obrazy často spojené s osobní vzpomínkou na předčasně zesnulého manžela (před pěti roky). Třeba obraz ZTRACENÝ RÁJ (vzpomínka na mládí prožité v manželově rodišti, prvních deset let společného života v Poniklé), obrazy Krajina mé duše, SEN (důvěrně její známý zapomenutý kousek krajiny), nebo obraz ZIMNÍ POHÁDKA, který doprovázel nejednu výstavu a nebyl prodejný. Těch obrazů by bylo mnohem a mnohem víc.



U Evy Hnykové je třeba ocenit její krásnou malebnou poetiku, s níž se zmocňuje přírodních motivů a motivů milované krajiny. Rád se vracím také k obrazům inspirovaným hudebním uměním předních českých a světových skladatelů, ale i literárním světem, ke kterému sama má blízko i aktivním přístupem (ráda píše poezii). Její figurální motivy vyzařují sílu duchovna, vtahují nás do hloubky existence bytí a nebytí, vedou k zamyšlení. Dalo by se říci, že její obrazy odkudsi přicházejí a přinášejí poselství k zastavení a zamyšlení.

Přemýšlel jsem, jak nejlépe vystihnout myšlenkové pochody malířky Evy Hnykové, vedoucí jí k malířskému vyznání. Vzpomněl jsem si na malíře a přítele, akademického malíře a grafika Josefa Jambora (1887 – 1964), významného vysočinského tvůrce, který napsal moudrá slova svého vyznání: „Přál bych si, abych zachytil mnohé co mizí, co ztrácí půvab a krásu. Maluji také proto, abych upozornil na krásu v dešti, mlze, větru – a hlavně v pravdě.“

V plném rozsahu to platí i pro Evu Hnykovou. Maluje krásu pro nás, abychom si uvědomili, co je krásy na světě. ⋌ Josef Pavlík