Skladatel, který svým životem a tvorbou v řadě veristů stojí nejvýše. Ach ano, to jsou přece ty opery s báječnými melodiemi, které už téměř sto let okouzlují svou zpěvností a které mají tak zajímavý děj. Do maxima vypjaté city a vášně, výbušná reakce na nudu zdánlivě spořádaného měšťáctví tehdejší doby.

„Miluji duše, které cítí stejně jako já…“ prohlašuje Puccini a má pravdu. Jednoho večera viděl v milánském divadle hru Victoriena Sardoua Tosca s tehdy ještě mladou francouzskou herečkou Sarah Bernhardtovou. Puccini francouzsky neuměl, ale podle skvělého výkonu herců pochopil všechno. Splynul se světem Florie Toscy. Našel námět pro novou operu, jejíž budoucnost zajistí překrásná hudba, bohatá na melodii vysokého stylu.

To platí o jeho další tvorbě. Natrvalo se na operních scénách usídlila jeho půvabná mladá hříšnice Manon Lescaut, pohleďme třeba na umělecky šťastnou Bohému, barvitý obraz prostředí pařížských umělců. Když psal scénu umírání Mimi (tuberkulosa, generační nemoc společnosti), byl tak dojat tíživými akordy, že se uprostřed noci rozplakal. Stejně tak bude zamilován do Madame Butterfly, do mnohem dojímavější scény Čo Čo San - jak něžnou představu probouzí!

To už byl Puccini ve svých čtyřiceti letech respektovanou autoritou ve světovém operním životě. Posledním a jediným úsměvem zůstala pohádková Turandot. „Jak je tvrdý můj život a přece tak mnohým zdám se šťasten“ – píše sklíčený Mistr. Do posledních dnů Puccini nevěděl, že má krční rakovinu. Operu Turandot, toto rozměrné malířské plátno s přebohatou galerií postav a snad i s nejslavnějším zpěvem prince Kalafa „Nesun dorma“, už nedokončil. Závod s časem prohrává.
Skvělé hudební nadání si Giacomo Puccini přinesl na svět 22. prosince 1858 v italském knížectví Lucca. Projděme se s jeho jménem po médiích, která v tomto čase připomínají skladatelovo výročí.

Brouzdal jsem po zahraničních televizních programech a našel operní inscenace, dokumenty o životě tvůrce i divadelní hry o něm. Tak třeba televizní stanice 3sat zaujala historickým provedením Bohémy s Herbertem von Karajanem, pak skvělé pojetí Turandot ze „Zakázaného města“, přímo z místa, kde čínská princezna dávala popravovat jednoho nápadníka za druhým, protože žádný nedokázal uhodnout její tři hádanky. Žádná kulisa, autentické čínské prostředí, které si podmanilo televizního diváka. Na obrazovce se objevuje dramaticky neobyčejně hutná Tosca a pro diváka zase čistý styl režijního úmyslu. Připomenout minulost a poslechový účin nikoliv v kulisách, ale přímo v kostele Sant´ Andrea della Valle, v pokoji paláce Farnese a vrcholící tragickou scénou na střeše Andělského hradu.

Tady povím úsměvnou, pravdivou historku. Francouz Sardou, autor textu, trval na tom, aby Toscu hodili z Andělského hradu do řeky Tibery. Puccini se bránil a musel ho přesvědčit, dokonce prý s plánkem Říma na stole, že Tibera je od hradu tak daleko, že jeho představa je neproveditelná. Nakonec přišel souhlas ke změně a skladatel na díle pracoval dál a s chutí. Tosca, nesporný vrchol Pucciniho operní tvorby, měla také v televizním přepisu vynikající divadelní působivost podle představy režiséra G.de Bosia.

Dojem z plného toku Pucciniho hudby nabývá na účinnosti skvělým pěveckým obsazením a hereckými výkony.V televizních inscenacích jsme slyšeli úžasné výkony, v hlavních rolích zpívali Mirella Freni, Giovanna Casolla, Barbara Frittoli, Raina Kabaivanska, Plácido Domingo, Sherrille Milnes, Sergej Larin, připojím alespoň jméno dirigenta Zubina Mehtu.

A co připravila Česká televize? Puccini? Dejte pokoj s operou, řekl si nějaký programový pracovník České televize, která ke světovému hudebnímu bohatství už delší dobu setrvává tak trochu v prázdnotě. Nedá se nic namítat, jednomu se líbí to, druhému zase něco jiného.
Zdeněk Vokurka, hudební publicista