Jste často malátný nebo spíš překypujete energií?
Ano, jsem opravdu malátný. Mám extrémně nízký tlak, až mně dokonce chtěli dát budíka. Pan doktor se podivoval a říkal, že jsem buď trénovaný maratonský běžec nebo hibernující medvěd. Ráno mně dlouho trvá, než se proberu, a tak chodím běhat nebo cvičit. Jinak jsem opravdu malátný, svůj pseudonym jsem si nevybral náhodou.

Letos oslavíte význačné životní jubileum, chystal jste se na turné do Ameriky. I vás zastavil Covid-19, co změnil ve vašem životě?
Do Ameriky neletíme a odpadla spousta naplánovaných koncertů, všechny festivaly. S cestou do zahraničí jsme se letos rozloučili jako kapela i jako rodina. Většinou budeme hrát na menších venkovních akcích. Covid nás opravdu zbrzdil. Člověk si pořád slibuje, jak se zastaví, srovná si věci a myšlenky, ale nikdy to neudělá. Není čas. A teď jsme museli zabrzdit a já byl vlastně šťastný. Říkám to, ale potichu a ve vší úctě k lidem, kteří zemřeli. Zavřeli jsme se na dva měsíce na chalupu a mne zprvu napadali strašné věci. Že například odtud už nikdy neodjedu, že se třeba do Prahy nikdy nevrátím. První dny jsme byli vyděšení, ale pak jsme si stanovili režim a opravdu ho dodržovali. Byl to pro nás jako rodinu výjimečně silný a spojující zážitek. S kapelou jsme měli každé pondělí videohovory, byl čas probrat věci, na které jsme si předtím nenašli prostor. Takže spousta pozitivních zkušeností.

Dva měsíce na venkovském dvorku, stýskalo se vám po Praze?
Nejdříve vůbec ne. Na chalupě mě pohltila manuální práce, stihl jsem toho víc než za deset let, co ji máme. Došlo mi, že když budu šest hodin denně dělat na čerstvém vzduchu nebo si hrát s dětmi, je to lék na všechny deprese. Našel jsem si klid, režim. Pomohlo mi to najít zase další kus sebe samotného. Ale když jsme potom po dvouměsíční pauze hráli pro charitu v Brožíkově síni na Staroměstské radnici, byl to úchvatný pocit. Jo, to je vono, strašně se mně stejskalo a jsem šťastný, že jsem tady. Tohle je moje práce a já ji miluju. To mně proběhlo hlavou.

Při povinném dvouměsíčním pozastavení, přemýšlel jste třeba o tom, co je pro vás v životě nejdůležitější?
Uvědomil jsem si, že pro mne je nejtěžší najít vnitřní rovnováhu. Ve svém dosavadním životě jsem se nechal lehce vykolejit, dokáže mě rozhodit jedno slov, situace. V tom jsem labilní. Tady jsem našel víc sebejistoty, jsem vyrovnanější. Snad jsem se srovnal, zklidnil, všechno vypadá podezřele dobře.

S kapelou jste začali vystupovat v roce 1993, v roce 2017 se rozpadla a v následujícím roce jste předstoupili před posluchače v novém složení. Motivuje vás nový tým?
S blížící se padesátkou jsem si říkal, že už jsem dost velkej, abych si zařídil život podle sebe a nedělal věci, které nechci. Uvědomil jsem si, že v kapele nejsem šťastnej a že s tím musím něco udělat. Dva roky řešení a přemýšlení bohužel nikam nevedlo, a tak došlo ke změně. Bylo to těžké, kruté rozhodnutí. Ale nové složení funguje, kluci by dali život za to, že mohou hrát v kapele, společná energie na pódiu je o sto procent lepší. Do práce se už zase těším a myslím, že i publikum z nás cítí, že nás to baví. Máme dalších šest nových písniček, každé setkání je radost.

Nenapadá vás už v těchto letech vykašlat se na poskakování na jevišti, cestování a žít klidnějším životem? Nebo budete zpívat do osmdesáti?
Když jsem viděl, ne zas tak dávno, v Mnichově The Rolling Stones, kterým je pětasedmdesát, potěšilo mě, že jde dělat muziku dobře i v takovém věku. Nebo když vidím Petra Jandu s Olympicem. To není žádná nostalgie! Nebo Jiří Suchý a Semafor, to je stále živé divadlo a hudba. Mimochodem Olympic byl velkou inspirací k založení kapely a dnes pro ně píšu text písně. Snad se povede.

Prý jste byl na jevišti trémista, už se to s přibývajícími léty zlepšilo?
Trému mám pořád, ale s novou kapelou se to mírně zlepšilo. Tréma se dá přetavit na soustředění.

Hrajete už pět let v Semaforu. Jaká je to pro vás zkušenost?
Po divadle se mně stejská a tady si mohu občas zahrát. Navíc Jiří Suchý je hrozně inspirativní. Myslím si, že naše poslední tři desky nesou právě otisk Semaforu, jako bych se přestal bát tvořit. On má v sobě lehkost, což mě inspirovalo. Z Dejvic z divadla chodím pěšky na Smíchov a hrozně dobře se mně cestou píšou texty. Kdybych nezačal v Semaforu hrát, tak naše poslední tři desky budou vypadat úplně jinak.

Která z vašich písní se vám vryla hluboko do srdce?
To je těžká otázka. Zásadní písní je asi První signální, bez které si neumím představit náš koncert, baví mě a s chutí si ji vždycky zazpívám. Potom na desce z roku 2002 je skrytá skladba Bazén. Tu mám nejraději ze všech, co jsem napsal. Z novějších je to píseň Každý ráno, kdy text jsem složil cestou do Anglie, kam jsme jeli nahrávat. Je symbolem momentu znovuzrození kapely. Teď máme nových šest písniček a minimálně dvě jsou takové, že jsem se do nich zamiloval. Lepší než Tabáček.

Když si chcete poslechnout něco hezkého, po čem sáhnete?
Poslední dobou sahám po Karlu Krylovi, Psích vojácích, Buty a Richardu Müllerovi.

Kde si můžeme letos poslechnout vaše hudební novinky?
Plánován byl koncert do Jičína, přesně po pětadvaceti letech křtu naší desky, který se konal v K-Klubu na náměstí. Chtěli jsme hrát na zimáku, ale mám obavy, že turné odložíme až na jaro příštího roku.