Nedávno byla slavnostním křtem na zámku uvedena na knižní trh publikace věnovaná historii a kulturnímu odkazu tří významných šlechtických rodů, jejichž příslušníci ovlivňovali svým působením dějinné události středověkem počínaje a pohnutými událostmi 20. století konče. Pavel Juřík navazuje na své publikace, ve kterých přiblížil čtenářům osudy Rožmberků, Buqoyů a Schwarzenberků, resp. Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Struktura knihy je koncipována obdobně jako obě předchozí. Text je rozdělen na čtyři základní části.

Úvod je věnován historii rezidenčního města dominia Jindřichovu Hradci. Podrobně je zde popsán areál hradu a zámku, církevní památky i měšťanské domy. Text knihy vhodně doplňují ve všech čtyřech částech medailony věnované významným osobám, které zde působily, popř. dalším šlechtickým rodům, které v daných oblastech zanechaly méně výraznou stopu. Ve stati věnované interiérům a sbírkám jindřichohradeckého zámku je chybně atribuován obraz Historie Josefa Egyptského od Petra Brandla. Na fotografii odhalí pozorní čtenáři Bitvu s Turky od italského mistra Salvatora Rosy.

Druhá část publikace sleduje dějinnou cestu rodu pánů z Hradce od prvé zmínky v písemných pramenech na konci 12. století až po vymření rodu v roce 1604. Detailně jsou zpracovány politické a hospodářské aktivity pánů erbu zlaté růže i pohled na jejich mecenát, jehož výsledkem jsou obdivované památkové soubory měst a zámků v Jindřichově Hradci, Telči i jednotlivé památky, které dodnes připomínají vyspělou kulturu doby renesance.

Cenným doplňkem této (i dalších částí knihy) jsou kvalitní a aktuálně pořízené fotografie jednotlivých staveb i movitých uměleckých děl, i mnohdy poprvé publikované snímky z rodových archivů. Autor se nevyvaroval v textu několika faktografických omylů: umění krásného slohu nevzniklo po husitských válkách, bylo uměním dvorským, šířilo se z prostředí královského dvora již za vlády Karla IV. a posléze jeho syna Václava IV. Pan Adam II. z Hradce se stal v r. 1585 nejvyšším kancléřem, avšak nikoli po úmrtí Viléma Voka z Rožmberka. Ten byl ve zmíněném roce nejvyšším purkrabím, v kancléřském úřadě nikdy nepůsobil a zemřel roku 1592. Král Albrecht II. Habsburský zemřel v roce 1439, nikoli o rok dříve, jak je uvedeno. V přehledu lokalit spjatých s životem jednotlivých rodů je opomenut zámek Hluboká, který páni z Hradce vlastnili do roku 1598.

Třetí část knihy se věnuje rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Prvním držitelem panství se stal Vilém Slavata, kontroverzní, ale významná postava českých dějin. Poněkud rozpačitě působí autorovy argumenty o Slavatově neúčasti při obchodování s konfiskovanými statky poražených protestantských stavů, obzvláště, když je na jiném místě knihy uvedeno, že mecenát jezuitské koleje financoval z peněz měšťanů, kteří byli nuceni odejít do exilu. Zajímavé jsou pasáže o dalších, méně známých členech slavatovského rodu, který vymřel počátkem 18. století a vladaři domu hradeckého se stali Czerninové z Chudenic.

Rody z Podkrkkonoší

Tomuto rodu je věnována nejobsáhlejší, čtvrtá část publikace. Čtenář sleduje často rozporuplnou roli, kterou sehráli jeho příslušníci v zemské i zahraniční politice. Czerninové žili i mimo jihočeský region, čtenář rodové příslušníky sleduje v rozsahu od oblasti západních Čech až po Podkrkonoší, kde rodová větev Czernin-Morzinů vlastnila panství a zámek Vrchlabí. Defilují zde všichni významní členové rodu, který dosáhl svého zenitu v 17. století. Tato kapitola obsahuje nejvíce informací o významných kulturních aktivitách a rodových památkách, které jsou dodnes významnou součástí evropského kulturního dědictví.

Velký prostor je věnován císařským diplomatům Heřmanu Czerninovi z Chudenic, vyslaného v čele poselstva na dvůr tureckého sultána, a Janu Humprechtovi Czerninovi z Chudenic, stavebníkovi pražského rodového paláce, ve kterém se díky mecenášství tohoto vyslance působícího v Benátkách nacházela jedna z nejvýznamnějších uměleckých sbírek v Evropě. I v této části knihy se autor dopustil několika omylů: dopisy Zuzany Czerninové synu Humprechtovi byly psány v pobělohorské době a nikoli v letech 1551 -1552. Archivář hraběte Eugena Czernina se správně jmenoval Karel Tříska a nikoli Jan Tříska.

V textu je díky nedbalé redakční práci uvedeno několik jmen v různých podobách. Hodnocení rolí kontroverzních postav rodu, ministra zahraničí Rakouska-Uherska Ottokara Czernina, působí značně rozporuplně. Napsat o něm, že zavinil rozpad státu pouze nepřímo svědčí o tom, že autor zřejmě neprostudoval prameny příliš důkladně. Z pasáží věnovaných Eugenu Czerninovi, jemuž byl majetek jako říšskému občanovi konfiskován v roce 1945, je možno vyčíst až křečovitou snahu o to vylíčit jeho jednání za okupace výhradně kladně.

Kolaborantství?

Aktivním kolaborantem se hrabě zřejmě nestal, ale autor by pak měl uvést fakta, která by dokazovala perzekuci Eugena Czernina okupačními úřady z důvodu podpory odboje. Nelogicky působí argumenty o vyplnění občanské přihlášky, kterou, dle textu, hrabě údajně pod nátlakem podepsal až v roce 1942. Je známo, že přijetí německého občanství bylo aristokratům bez rozdílu národnosti nabízeno ihned po začátku okupace.

Nebylo možné jej získat automaticky. Nebyl signatářem prvního prohlášení české šlechty, na jeho majetek nebyla uvalena nacisty nucená správa, ani mu majetek nebyl ve své celistvosti konfiskován. Souhrn okolností, které vedly německé orgány k záboru zámku v Krásném Dvoře, se dodnes nepodařilo jednoznačně určit jako protiprávní akt. Ve stejném období byli někteří členové rodu Czerninů, kteří říšské občanství nepřijali, zbaveni veškerého rodového majetku a vězněni v koncentračních táborech. Naopak syn hraběte Eugena Czernina padl, jak je v knize uvedeno, jako voják wehrmachtu již v roce 1940.

V závěru knihy se čtenář dozví zajímavá fakta o poměrně složitých poválečných časech Czerninů, kdy tento kdysi velmi významný a bohatý rod ztratil poslední zbytky svého majetku a postupným prodejem své druhé obrazové sbírky si jeho příslušníci zajistili v Rakousku důstojný život.

Lze říci, že v publikaci věnované dominiu, v jehož držbě se vystřídaly během staletí tři významné šlechtické rody, může čtenář nalézt mnoho informací i přesto, že se v textu vyskytují omyly, které by zde být nemusely. Záměrem autora bylo pokusit se též o objektivní hodnocení některých v minulosti tendenčně upravovaných událostí. Po přečtení některých pasáží knihy lze nabýt dojmu, že bouráním starých mýtů mohou vznikat nové.⋌ Stanislav Vaněk