Prosinec byl prv nervózní (nechodilo moc nominací), pak hektický (chodilo moc nominací). Neupravená, nezkorigovaná, neschválená nominační tabulka měla před koncem roku už víc než 200 řádků. Samozřejmě, někteří jsou tam vícekrát, o některých bude asi dohadování, zda tam patří. Ale, přátelé, kde je hranice kultury? Má smysl pro naše účely pořízení přehledu a poděkování lidem nějakou hranici hledat? Ale o tom nechť se pohádá Štefanská komise.

Přijít do ní může každý. Ano, to je takový orgán, který nikdo nevolí, nikoho nereprezentuje, který se zvolí sám. Jeho volbou je podpora všech bohulibých skutků, které dělají nezištně lidé pro sebe a pro druhé. Zazněly tu politické termíny. Tak ujišťuju, že Štefan je absolutně nepolitický a budeme se bránit, aby sem politika pronikla. Na jednom udílení, jehož místo se střídá, nesměle jsem poprosil pana starostu, že Štefan je záležitost nepapalášská. Ve svém úvodním projevu pak řekl jen pár vět. S potěšením jsme si pak podali ruce. Jiný pan starosta, z jehož města bylo nominováno téměř sto lidí, odmítl převzít noviny s medailonky nominovaných. Vlastně bych to ani neměl zmiňovat, Štefan je přece nepolitický.

Štefan je o rozhovorech. Krásných. S Hanou povídali jsme si o kultuře na vesnici. Jak je jejich starostka bezvadná a co se tam všechno děje. Jedna paní kronikářka vyprávěla mi o své rodině, jak zůstala sama, a bylo zřejmé, jak se těší, že si na ni někdo vzpomněl. Při domlouvání místa štefanského udílení je zřejmé, jak se obce radují, že ten rok bude Štefan u nich. Považují to za ocenění. Když jsme sondovali kulturní život v LB, byly shodou okolností některé úřady a instituce zavřené. Tak jsme šli na ulici. Stačilo pár dotazů a byli jsme u paní S a dozvěděli se tolik že … , ale hlavně byla cítit hrdost z toho, co se u nich děje. A pak nedaleko pan sochař a grafik a spisovatel dlouze nám vyprávěl, že ani se nechtělo na autobus. Atd.

Až se budou ve čtvrtek 25. února v 16 hodin v libuňské sokolovně udělovat dva Štefani (za počin roku 2009 a za zásluhy dlouhodobé), až si zase budeme říkat – bylo to dobré, ale nestačili jsme si popovídat, zase se potvrdí, jak je milé, že se alespoň jednou za rok sejdeme.⋌Bohumír Procházka,
⋌(prochor.jc@tiscali.cz)