Přece však, věřte mi, i v tomto nevlídném čase je Paříž krásná. Ochotně připomíná důležité události, které poznamenaly zrození moderního světa, ukazuje návštěvníkům směsici kulturních hodnot a památek i zcela novou charakteristickou tvář.

Byl jsem nesmírně žádostivý znovu se projít velkolepým nádvořím paláce a muzea Louvre s průhlednou skleněnou pyramidou uprostřed. Tady se mi otvíral svět úžasného umění. Kolikrát už jsem stál před da Vinciho malým obrazem velké Mony Lisy neboli Giocondy, prožíval krásný protiklad barev Rubensových venkovských tanců Kermesse, stál jsem před vzrušujícím plátnem Delacroixovy Sardanapalovy smrti nebo se obdivoval jemnému Goyovu dílu Komtesa Carpia. Zastavil jsem se u Dómu na náměstí Invalidovny, kde je uložen velký sarkofág z červené žuly s ostatky Napoleona Bonaparte. A pak jsem vstoupil přímo do života krásného a elegantního bulváru Champs Elysées.

Luxusní obchody, divadla, prostorné chodníky plné Pařížanů se závojem typické vůně a davy turistů.
Živo bylo na podvečerním Montparnasse, živo bylo i v uličkách Montmartre, v nejmalebnější čtvrti Paříže. Jen bohémský život v této pozdní době poněkud ustoupil začínajícímu nočnímu životu pod dlouhými červenými rameny větrného mlýna Moulin-Rouge. Dívám se za dveře slavného kabaretu, slyším ozvěnu známého Valčíku na rozloučenou a představuji si, jak tu malíř Toulouse-Lautrec trávil noci se štětcem v ruce a zanechal na papírech charakteristické zjevy a momenty nočního života kabaretu.

Rozhlédnul jsem se ještě po večerní Paříži, přede mnou bílá kopule vznešeného paláce Sacré Coeur, dole v mlze břehy Seiny. Já vím, měl bych vylíčit mnohá jiná krásná místa. Byl jsem už procházkou ukrutně unavený, a tak jsem se přítelem nechal zlákat a usadili jsme se v malé kavárničce přímo na nábřeží Seiny, nedaleko mohutné a vznešené katedrály Notre Dame. Slibuji, půjdu tam zítra.
Pařížské kavárny nabízejí možnost odpočinku a jedinečného výhledu.

V té, do které jsem se náhodně zahleděl, byla útulná, srdečná pohoda, hosté se scházeli a rozcházeli, šumělo to tu francouzským humorem, osamělé dámy si prohlížely časopisy, pan vrchní se usmíval, pobíhal od stolu ke stolu a úslužně nabízel lahodná francouzská vína, k tomu voňavé řezy francouzského sýra a jiné lahůdky. Toť se ví, že jsem propadl tajemným choutkám francouzské kuchyně. Na stole se objevila karafa s rudým burgundským. Neměl jsem dojem ztraceného času.
Ještě jsem neřekl, proč jsem znovu přijel do Paříže.

V roce 1991 jsem se podílel na vzniku a především na uměleckém vedení mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim s hosty houslového virtuóza Josefa Suka. Když dramaturgie pokročila a připravoval se druhý ročník, dostal jsem zajímavý námět. Hudební umění spojit s krásou a okamžiky jiné umělecké oblasti. Prosadila se výstava skulptur z bohatého tvůrčího odkazu významného francouzského sochaře Paula Belmonda. Studoval v ateliéru Jeana Buchera, podlehl kouzlu moderního sochařství Charlese Despiauema ze slavné školy Augusta Rodina.

Výstava v některém z pozdějších hudebních podzimů Prahy neměla ještě přesné pojmenování, také jsem si uvědomil odvážnost dobrodružství, přesto se výstava připravovala pečlivě. Dříve, než jsem navštívil Paříž, vášnivě se diskutovalo o scénáři, třeba o tom, aby se výběr z díla Paula Belmonda sloučil s širokým pohledem na celoživotní tvorbu sochaře. Nemusím dlouho přemýšlet, abych si odpověděl na pošetilou otázku, kdo se může pustit do takové práce: syn umělce Jean-Paul Belmondo.

Hvězda velkého formátu, obrovská umělecká hodnota filmového plátna, svérázný herec, který dokáže vycítit i atmosféru divadla. Francouzský herec Jean-Paul Belmondo, neodolatelný policajt, velký šéf i rošťák, elegantní svůdce a miláček žen se zlomeným nosem. „ S jeho přeraženým nosem, odstávajícíma ušima, vráskami a masitými rty má pro mě neodolatelné kouzlo,“ alespoň jedno vyznání slavné italské herečky Giny Lollobrigidy. Hrát s Lollobrigidou a Lorenovou, to byl sen, doznává Belmondo dodnes.

Jean-Paul Belmondo, jako všichni slavní lidé, je obehnán zdí neproniknutelnosti. Dostat se do jeho blízkosti znamená projít zběsilou bitevní linií. Z takového labyrintu uměleckého světa po zdlouhavém jednání vysvobodil mě jeho sekretariát. Najednou mám pocit, že proniknout k Belmondovi mi připadá jednoduché.

První, co bylo, obdržel jsem pozvání na představení Tail〜leur pour Dames (Dámský krejčí) v Théatre de Paris Belmondo. Divadlo je umístěno v přízemí obyčejného domu v rue Blanche, patří k nejstarším v Paříži. Počátkem devadesátých let se naskytla příležitost a Belmondo divadlo koupil. Teď mu zcela leží na srdci a v jeho životě znamená novou významnou etapu. Jean-Paul konečně má svou šatnu ve svém divadle. „Léta jsem dělal filmy, a tak trochu jsem na divadlo pozapomněl.Teď se vracím na prkna svého vlastního divadla.“

Na představení, které bylo vyprodáno na dlouhou dobu dopředu, jsem se opravdu těšil. Poprvé uvidím Belmonda na jevišti. Seděl jsem v jeho čestné lóži číslo tři a přesně v půl deváté večer se opona rozevřela. Začíná divadelní hra George Feydeaua „Dámský krejčí“, komediální milostná zápletka, která se na pařížských jevištích pro svou svěžest a humor drží hodně přes sto let. Postavou mimořádných hereckých kvalit je Monsieur Moulineaux (Jean - Paul Belmondo), člověk protichůdných tváří, lékař a dobrodružný krejčí. Člověk, který se zaplete do patetického milostného příběhu.

Stal se zajatcem lásky, lhář, zoufalý, chvílemi dynamit, má všechny tváře, které jsou i našimi tvářemi. Výkon Jean-Paula Belmonda v této roli a v rozhýbané scéně režiséra Bernarda Murata byl elegantní, plný emocí a citu, do scény zakomponoval i humor. Francouzsky neumím, ale krásu této řeči jsem si uvědomil až tady v divadle, když Belmondo svým měkce drsným a melodickým hlasem vžíval se do postavy Moulineauxe. Náhle jsem porozuměl všemu, co se na jevišti odehrávalo.

Těžká opona spadla, zakryla jeviště, diváci opustili sál a herci odešli do šaten. Vytratil jsem se z lóže a procházel celým zákulisím, než jsem našel šatnu hlavního představitele, už obklopenou gratulanty a přáteli. Poprvé se setkávám s tímto výjimečným hercem. Myslel jsem, že bude nepřístupný. Chyba lávky! S Belmondem jsem seděl v jeho šatně tak, jak přišel z jeviště, v kostýmu, frak bez bílé kytky v klopě, nezbytný motýlek kolem krku už také scházel, jen nedbale rozhalená a upocená bílá košile.Cylindr ležel na stole. V náručí malá směšná kulička yorskhirského teriéra Maya, odmítala se od něho hnout, patřila k němu v každé situaci.

Belmondo byl rozšafný, po představení trochu unavený. Ale honem, máme málo času. Naše řeč rychle našla nit a soustředila se na výstavu otce Paula Belmonda. „U něj v ateliéru jsem se toho naučil víc než za celá léta po nejrůznějších školách“, podotýká Jean-Paul, „strašně rád jsem otce pozoroval při práci s hlínou, nenáviděl jsem pózování, celé hodiny bez pohnutí. Jen jednou se otci podařilo, abych mu v klidu postál, a pak vytvořil můj dětský portrét s kučeravými vlasy. Ano, tenkrát mně bylo šest let.“ Dnes slavný herec lituje, že v sobě nenašel více trpělivosti.

Setkání s tehdy jedenašedesátiletým Belmondem je poznamenáno zájmem o přehlídku soch z otcova tvůrčího odkazu. Dílo je hotovo, uzavřelo se v sedmdesátých letech. „Jsem opravdu potěšen, že sochy mého otce pozná i Praha.“

Výměnou zdvořilostních vět moje návštěva u slavného herce Jean-Paula Belmonda v Paříži skončila. Ještě sáhnul po dvou svých fotografiích a podepsal je. Na jedné z nich samozřejmě v objetí roztomilé fenky Maya. Zapisuji si, je pozdní večer, 28. ledna 1994. Pěkná vzpomínka na celý život.

Snažil jsem se později zaznamenat rozhovor s Jean-Paulem Belmondem, který neměl být interviewem, ale nevím jak to napsat. Osobní poznámky nalézám ve svém zápisníku, některé z nich vytahuji na světlo.

Paříž byla i v pošmourném lednu roku devadesát čtyři namouduši půvabná. Úplná idyla. Zdeněk Vokurka, hudební publicista