Takové počasí bylo roku 1927, kdy si vyjel Čapek na výlet. Drkotal se vláčkem s parní mašinkou na trati Stará Paka – Libošovice. Spisovatel, fejetonista Lidových novin hodlal navštívit svého přítele, básníka Fráňu Šrámka. V kapse měl gratulaci pro padesátníka. Čapek vystoupil na železniční stanici Libošovice a šlapal po pěšinách, kde nechal stopy básník.

Konečně se objevila Sobotka, městečko, kde okřívá Šrámkovo srdce. Hurá mezi mladé lidi, studenty tu na prázdninách. A co by? I zazpívá si s nimi a rozběhne se s nimi do údolí Plakánek k starému hradu Kosti. A také zarežíruje si, když hrají divadlo, upaluje vykoupat se do tůněk studeného potoka v lesích, nad nimiž vystupuje pohanská hora Mužský a Panna s Bábou, dvojzub Trosek.

Nebo se potlouká sám, kam ho táhnou oči a citlivý nos, šťasten, proznělý jako plaché lesní zvíře, které se dostalo z klece do lesů a luk a zrovna se třese vzrušením. Jeho ovívá stříbrný vítr, posel zamilovaných…

/Trápím se, trápím, myslím si,/ kde bych tě nejraděj potkal/ Ulice střídám, parky a nábřeží/ Bojím se krásných lží./ Bojím se lesa. V poledním lese,/ kdo miluje, srdce své neunese./ Chtěl bych tě potkati v lukách…“

Ano, tento k o u s e k země patří Šrámkovi, zasnil se spisovatel Karel Čapek. Poutník se vracel sám, návštěva se neuskutečnila. Patřím k čtenářům Šrámkových veršů, patřím k těm, kteří nepotkali živého básníka Fráňu Šrámka, ale účastnil jsem se jeho pohřbu na soboteckém hřbitově pod Humprechtem.

Zjizvený voják, který se vrací z války domů, k mamince, do míru luk a kvetoucích mezí. On nebyl samotář, léto měl kolem hlavy, písničku na rozechvělých rtech a dokola ležel nejčeštější domácí kraj, Český ráj. – Hej, kdo má dnes po ruce sklenici vína, připijte básníkovi!

Nic naplat, šeptá Čapek, kdyby nebylo tvé písně mládí a lásky, byl by náš život chudý. Budeš-li slyšet nebo číst tato slova…

Za tři dny po Čapkově liché návštěvě u Šrámků vyšel fejeton v Lidových novinách.

Karel Čapek zemřel roku 1938. Fráňa Šrámek zemřel roku 1952. ⋌Vzpomínku píše Miroslav Procházka, Pecka