Básně z jeho nejslavnější sbírky Kytice z pověstí národních zná snad každý školák.


Ale s oblibou je svým potomkům a vnukům - jako důkaz své stále dobré paměti - recitují i osoby dříve narozené.
Za popularitou sbírky vesměs chmurných příběhů stojí možná i skutečnost, že sbírka byla vnímána a prezentována jako odkaz - neustále ohrožovaných - národních hodnot.

„Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
(Polednice)

Karel Erben (své druhé jméno Jaromír přijal až v pozdějším věku jako výraz svého vlastenectví) se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně u Hořic. Spolu s Karlem Čapkem, Aloisem Jiráskem či Boženou Němcovou patří k nejvýznamnějším literátům pocházejícím z východních Čech.

Vedle spisovatelské činnosti se však Erben proslavil i jako právník, překladatel či sběratel českých lidových písní a pohádek.

Narodil se do chudé venkovské rodiny jako v pořadí třetí potomek Jana Erbena a jeho ženy Anny, rozené Žábové. Přesněji řečeno, pozdější slavný spisovatel se narodil jako jedno z dvojčat: téhož dne totiž ještě přišel na svět jeho bratr Jan. Ten se však nedožil ani dvou měsíců.
Ostatně nebyl jediný. Erbenovic chalupě s číslem popisným 142 by se mohlo říkat „dům mrtvých dětí“ - z celkem devíti dětí, které se zde manželům Erbenovým narodily, se nedožilo jednoho roku věku hned sedm z nich. Karel si na svět přinesl velmi chatrné zdraví a trpěl vadou výslovnosti. I jeho pozdější život byl poznamenaný nemocemi.

Studia v Hradci, potom v Praze

Malý Karel navštěvoval základní školu v Miletíně, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia.

Původně z něj rodiče chtěli mít učitele, ale kvůli vadě výslovnosti se ale nakonec rozhodl pro studium práv.

Z Miletína mladý Karel Erben zamířil v roce 1825 studovat gymnázium v Hradci Králové, kde si na školu přivydělával i jako klavírista. O šest let později zamířil do Prahy na filozofickou fakultu a o další dva roky později v Praze započal i studia práv.

Během pražských studií se Karel Erben nejen seznámil s Františkem Palackým, ale začal se intenzivněji účastnit pražského literárního a divadelního života a v tuto dobu právě přijímá i své druhé jméno Jaromír.

V roce 1837 končí svá právnická studia a nastupuje jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze a zároveň Palackému pomáhá spravovat stavovský archiv. Je to pro něj více než přínosné: v archivech Erben čerpá podklady pro svá díla, především v oblasti lidové slovesnosti. A první díla na sebe nenechají dlouho čekat. Již o rok později píše divadelní hru Sládci a baladu Poklad.

V pozdějších letech Erben nezapře ani své právnické vzdělání. V revolučním roce 1848 překládá zákony do češtiny a po Karlu Havlíčku Borovském přebírá redakci vládních Pražských novin. Až v roce 1851 Erben konečně získal stálé místo: nastoupil jako archivář hlavního města Prahy, což jeho rodinu finančně zabezpečilo.

Ženy v hlavní roli

Stěžejním dílem Karla Jaromíra Erbena je básnická sbírka Kytice z národních pověstí (častěji spíš zkráceně označovaná jako Kytice).
Tato jediná Erbenova básnická sbírka vyšla poprvé v roce 1853 a obsahovala celkem dvanáct básní. Druhé vydání z roku 1861 již bylo rozšířeno o třináctou báseň Lilie.

A když již přišly
v chlad a keř:
„Hoj, ty jsi ten had,
tys ta zvěř!“
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
(Zlatý kolovrat)

Ačkoli sám autor takové označení nepoužívá, stylově sbírku tvoří balady. Erben v nich vychází z lidové slovanské tradice. K jednotlivým básním byly v původních verzích připojeny poznámky - takzvaná Poznamenání - obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.

Společnou charakteristikou jednotlivých balad je, že hlavní role v jednotlivých příbězích představují ženy.

Zápletky dějů rozvíjejí motivy, které se zabývají především otázkou lidských vztahů, v nichž dominuje problematika viny a trestu.

Konflikty v lidském životě vznikají, podle Erbena, především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi. Za každou vinu přichází - mnohdy velice nepřiměřený - trest. Člověk je v Erbenově pojetí bezmocný proti přírodním silám, jež ho obklopují.

Těžiště svého odborného zájmu pak Karel Jaromír Erben dále spatřoval v edicích folklorních materiálů, především českých lidových písní. Na ně nahlížel jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával.

Výsledkem této sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842 až 1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla, o rok později vydal soubor Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských.

Z dnešního pohledu bychom na Erbena mohli pohlížet jako na workoholika.

Podle některých literárních pramenů Erben za svůj život shromáždil a zapsal 2268 písní a stovky pohádek. Kromě toho například přepisoval i spisy Jana Husa nebo dokonce téměř 1400 spisů a listin z historie českých zemí.

Navíc překládal z mnoha jazyků, především z ruštiny. A to všechno zvládal po vysilující každodenní práci v kanceláři…

Životní rány

Přesto mu „zbyl čas“ i na rodinný život, ale zde ho příliš štěstí nepotkalo.
Roku 1842 se Erben po téměř desetileté známosti oženil s Barborou Mečířovou.

Tu s Erbenem spojovala řada zálib, včetně veršování a zájmu o lidovou slovesnost. Aktivně působila v pražských ženských spolcích. Z manželství vzešly tři dcery a syn Jaromír - ten se však nedožil ani půl roku.

Koncem roku 1856 se u Erbenovy ženy objevila rakovina prsou, které o rok později podlehla. V únoru 1859 se Erben podruhé oženil - s Žofií Mastnou. Téhož roku se Erbenovi narodil i druhý syn - Vladimír. I jeho však stihl osud staršího bratra - nedožil se ani půl roku. Z manželství se narodila ještě dcera Marie, i ona však záhy zemřela.

S postupujícím věkem se zhoršovalo i Erbenovo zdraví. Po padesátém roce věku se zdravotní komplikace stále stupňovaly a spisovatel začal citelně ztrácet síly.

Velice chátral a údajně vypadal o deset let starší, než mu ve skutečnosti bylo. Na podzim roku 1870 pak přišel konec. K tuberkulóze se v listopadu přidal zánět jater.

V sobotu 19. listopadu nadiktoval svoji poslední vůli a po posledním probdělém dni v jednu hodinu v noci dne 21. listopadu 1870 Karel Jaromír Erben umírá.

Stovky lidí včetně primátora Dittricha

Jeho pohřbu se o dva dny později zúčastnily stovky lidí včetně mnoha význačných osobností své doby v čele s Palackým, Riegrem či pražským primátorem Františkem Dittrichem.

Erbenovy ostatky byly uloženy na Malostranský hřbitov v Košířích, kde byl básník pohřben do hrobu ke své první manželce. Později, po zrušení hřbitova byly ostatky přeneseny na Olšanský hřbitov.

Druhá Erbenova žena přežila svého muže o 35 let, zemřela v roce 1905 v Praze.
Jiří štefek,politolog, publicista a stálý spolupracovník redakce