Ukazuje, čím se na venkově, v chalupě a hospodářství, v městské domácnosti a dílně v XIX. stol. svítilo.

Bezesporu nejušlechtilejším zdrojem světla byla svíce z včelího vosku. Nebyla laciná, a tak se s ní šetřilo. V jičínských domácnostech od 70. let XIX. století spotřebu svící silně omezilo jasné světlo petrolejových lamp. Kdekterý jičínský obchodník stál o to, aby mohl petrolej prodávat, ale musel mít ke skladování sudů s petrolejem, chtěl-li k tomuto prodeji získal koncesi, zvláštní místnost zabezpečenou proti požáru. Na počátku XX. století pak svíci z domácností zcela vytlačilo osvětlení plynové (v Jičíně od prosince 1904) a elektrické (v Jičíně až v r. 1923) Přesto si živý plamen svíce uchoval dodnes své místo: v kostele, při křtu, na hřbitově, při slavnostní příležitosti i o Vánocích.

Výroba svící se děla řemeslně: vosk se nelil do forem, to přišlo až s tovární výrobou na konci XIX. stol., ale knot se opakovaně máčel do roztaveného vosku nebo se zavěšené knoty opakovaně polévaly voskem. To byla práce voskařů. Voskařství bylo řemeslo řídké, vzácné, ale vážené a výnosné. V Jičíně byli v XIX. stol. voskaři dva a oba byli předními měšťany Jičína.

Voskařská výroba

Už od roku 1794 držela v Jičíně voskařský závod rodina Pfeifrových, která si v roce 1849 mohla dovolit koupi rozlehlého domu čp. 10 na rohu Malého náměstí. Tento dům dal postavit Albrecht z Valdštejna pro zemského hejtmana a stal se pak dlouhá léta domem panským. Josef František Pfeifer (1824 – 1901) měl za ženu Lauru Kukulovou (1830? - 1875), sestru výborného chirurga MUDr. Gustava Kukuly (1835 – 1895) a tetu skvělého chirurga MUDr. Otakara Kukuly, univerzitního profesora a rektora Karlovy univerzity (zemřel roku 1925).

Gustav Kukula vlastnil kromě zděděného domu čp. 88 na Velkém náměstí (dnes s průchodem) také od roku 1864 dům čp. 59 na Husově ulici a v letech 1884-5 postavil v Havlíčkově ulici v místech dnešního městského úřadu (dříve okresního úřadu) výstavnou budovu pro vyhledávanou soukromou nemocnici založenou jeho otcem. Jestliže se F. Pfeifer oženil s dívkou z této rodiny, svědčí to o vysokém společenském postavení (byl léta členem zastupitelstva a radním města) a zámožnosti tohoto voskaře.

Jeho jediný syn, také František si místo voskařiny zvolil studium práv a byl také velmi dobrým klavíristou. A tak další existenci voskařského závodu bylo třeba zajistit jinak. Pan Pfeifer provdal svou dceru Terezii (nar. 1858) za mladého obchodníka s mýdlem, svíčkami a voňavkami Františka Vojnara (nar. 1868).

Druhý závod

K Pfeifrovým přibyl v Jičíně ve dvacátých letech XIX. stol. druhý voskařský závod Matěje Günnera, který se přistěhoval do Jičína ze Sobotky. Narodil se roku 1799 ve vážené přední sobotecké rodině jediného soboteckého voskaře Augustina Günnera. Ten se těšil velké vážnosti nejen jako řemeslník, ale i jako mimořádně vzdělaný muž a vlastník velké knihovny. V městské samosprávě se zasloužil jako školní dohlížitel (po 41 let!) o úroveň základního vzdělání v Sobotce (podle Karola Bílka).

V Jičíně začínal Matěj od píky. Ještě v roce 1825 si přivydělával ubytováváním studentů gymnázia, ale už v roce 1830 zakoupil velký rohový dům čp. 5 v Lindnerově ulici. V roce 1830 přikoupil dům čp. 7 na Velkém náměstí a později dům čp. 5 na Žižkově náměstí. Neomezoval se jen na výrobu a prodej svící, prodával zboží smíšené, vedl i barvy a později nabízel i víno.

S Jičínem srostl. Při oslavách 50 let obnovení jičínského gymnázia v roce 1857 věnoval dvě obří svíce pro slavnostní mši a řadu zádušních svící pro všechny zemřelé profesory a dobrodince gymnázia, na které se vzpomínalo. Na prvním místě pro kupce Jana Karla Kneise, kterému byl za jeho zásluhy o obnovení gymnázia v roce 1807 postaven ze sbírky měšťanů na jeho hrobě na hřbitově krásný klasicistní náhrobek.

V revolučních letech 1848 - 49 byl aktivním členem Slovanské lípy a po pádu Bachova absolutismu patřil mezi jičínské národovce, kteří kladli základy k českému společenskému životu v našem městě. V prvních obecních volbách 1861 byl zvolen do zastupitelstva i rady. Je mezi zakladateli Občanské záložny (první schůzka iniciátorů se konala v jeho domě) a Muzejního spolku. Na listině žádající o povolení založit v Jičíně TJ Sokol z 19. 9. 1862 je jeho podpis na prvním místě (Mencl). Jičínský hejtman Studniczka ho v důvěrném hlášení na místodržitelství uvádí mezi „extrémními nacionalisty“, na něž je třeba dát si pozor. V polovině 60. let ho nemoc donutila stáhnout se do ústraní a 28.1. 1870 v jednasedmdesáti letech zemřel.

Úspěchy ve světě

Jeho pěti mimořádně nadaným synům byl Jičín malý, rozprchli se do světa a obdivuhodně se tam uplatnili. Nejstarší syn Rudolf (nar. 1837) absolvoval vídeňskou námořní akademii, jako námořní důstojník doprovázel císařova bratra Maxmiliána v r. 1864 na jeho cestě za císařským trůnem do Mexika a byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Když mexičtí republikáni Maxmiliána porazili a postavili před popravčí četu (19. 6. 1867) , vrátil se do Jičína, oženil se tu, ale brzy odešel s rodinou do Ameriky. Druhý syn Julius (nar. 1845) vystudoval vídeňskou orientální akademii, uměl řadu jazyků (prý patnáct!?) a pracoval v rakouských konzulárních službách. Stal se konzulem v egyptské Káhiře a pak členem mezinárodního soudního tribunálu v Alexandrii. Třetí syn Antonín (nar. 1846) se stal známým vídeňským lékařem a školním lékařem české školy spolku Komenský. Další syn Artur (nar. 1853), který se oženil s dcerou prof. Malocha, se odstěhoval do Petrohradu, a když tam založil prosperující továrnu na nábytek, vzal k sobě i nejmladšího bratra Alfréda, absolventa jičínské reálky. (Převážně podle Augustina Seiferta.)

A tak v Jičíně zůstaly jen ovdovělá manželka a dcery Matěje Günnera. Ernestina (nar. 1850) se provdala za nevýrazného člena staré jičínské rodiny Bohumila Urfuse, který byl městským důchodním, a přinesla mu věnem dům čp. 12 v Lindnerově ulici. Druhá dcera Karolina ze seznamu obyvatel mizí (zemřela?) a pro třetí Pavlínu (nar. 1844) se v Jičíně vhodný manžel nenašel, ač byla majitelkou domu čp. 5 na Žižkově náměstí. Dosti brzy se u ní objevila skleróza, kolem domu měla nepořádek, harampádí, hromadu hnoje… musela být prohlášena za slabomyslnou a nesvéprávnou. Po její smrti r. 1912 koupil její dům obchodník Arnošt Steiner.

Také ovdovělá manželka Františka, rozená Vlčková ze Slatin, zaplatila za tehdy vzácnou devadesátku, které se dožila (1813 - 1903), senilitou a podivínstvím. Ve výstavném rohovém domě čp. 7 na Velkém náměstí, který jí patřil, chovala v prvním patře drůbež, u zdi zahrady měla hnojiště a její domovní stoka prosakovala do Školní ulice. Pohnout ji k nápravě nebylo možné.⋌Vladimír Úlehla