Lodžie v pátek
Páteční program v lodžii byl trochu odlišný od běžné šňůry vystoupení. Jinak zajímavý, možná pro mnohé překvapující. Obstarali ho učitelé a studenti katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Je dobře, že i tenhle druh kumštu byl zařazen. Neboť pojmy performance či divadelní práce v netradičním prostoru jsou méně obvyklé, mnozí je přijímáme opatrně.

Studenti tu byli ze sedmi států, nejvzdálenější z Japonska. Měli tu týdenní soustředění. Během něj poznávali terén i valdštejnskou barokní komponovanou krajinu, chystali četné rekvizity, kterých nebylo málo, a připravovali prostory lodžie i sebe pro vystoupení. Bylo třeba inscenovat v omezených prostorách stavby. Neboť hrály, tedy využity byly všechny prostory včetně parku.

Mezi lidmi se pohybovala rokoková dívka a zálibně ukusovala, či lízala cosi sladkého. Na terase ve stylizovaném papírovém spacáku další dívka četla noviny. Vedle ní holínky. To vše bez ohledu na šrumec, hlomoz a přecházení lidí všude vedle. Další dívka se houpala na obří houpačce. Celá v bílém, s obrovským jakýmsi kloboukem. V parku příšera s velkými zuby. V břiše měla loutkové divadlo. Na terase promítaly se obrázky z několika projektorů najednou. Slož si z toho, diváku, sám svůj příběh. To vše bez jediného slova. Potřebujeme vůbec slovo?

V lodžii výstava fotografií z komponované krajiny. Dole, ve sklepě práce studentů. Návrhy scén, loutek, obrazy mnoha žánrů a technik. Na velké plachtě na zemi kreslí studenti dráhy planet a propojení cest v krajině. Vévoda si potrpěl na hvězdy a na to, jak mu určovaly životní dráhu. Však tu přechází a vyptává se. A pedagog DAMU Žižka vysvětluje. Najednou vévoda: „Žižka, Žižka, nemáte těch očí nějak moc?“ A tasí kord.

I divadlo Červený sen pak nahoře beze slov. Jen hudba. A dívky v černých trikotech s červenými doplňky. Hraná a tančená poezie. Řeči netřeba. Doplň si, diváku, příběh sám.

Bohové jezdívali v rozličných spřeženích. Tady teď je jiná doba. Projedou si svou hvězdnou dráhu na kolech. Krásně zdobených. To už je tma tmoucí.

Mše na oslavu svaté Trojice v neděli


Barokní trojřadá harfa má celkem 83 strun. Giovanni Antonio Rigatti napsal svou mši v roce 1648. Aby ji Rittornello a Literácy u Ignáce 30. května 2010 s historickými nástroji zahrály a soubory zazpívaly, bylo třeba ladit dlouze. Potom se kněží, ministranti, vévoda sám, představenstvo obce a samozřejmě muzikanti seřadili na zámeckém nádvoří a v průvodu šli do kostela. Zněl pronikavý zvuk píšťaly zvané ciňk, a buben. Jako za dávných časů.

Hlasy zpěváků a starých hudebních instrumentů pomohly odvést do jiného světa. Kázání patera Holuba bylo o hledání harmonie.

Mistr Ryba v synagoze – neděle odpoledne

Sklářské výrobky Jiřího Ryby podivuhodně ladí s vitráží oken synagogy i zbarvením oltáře. Slova a muzika Jaroslava Krčka, který výstavu uvádí, onu souhru doplňují.

Pan Krček zpívá: „Ale nebe za peňaze není…“ Říká: „Kdyby Jiří Ryba nebyl člověk, tak by byl koněm – plnokrevníkem.“ Na závěr zpívá celá synagoga Ach synku, synku.

Sklo je nahoře, na galerii, kam při bohoslužbách chodívaly ženy. Teď tam můžou všichni, výstava potrvá do konce července. Jsou tu skleněné housle i skleněná Jičínská pečeť. Na tavené skleněné plastice jsou nejúžasnější právě její barvy.⋌Bohumír Procházka