Ty tu ochromily život. Malé dívenky s copánky s červenými mašličkami tančily své tanečky, proplétaly se, ukláněly, běhaly krásně seřazené, ukláněly se a na housle je doprovázely dívky oblečené v bílé štykované lehoučké kabátky; zněly národní motivy, české písně a tance. Tyto milé holčičky a dva chlapci přerušili své prázdniny, aby uvítali taneční soubor z Dánska, který všechny ohromil.

Na náměstí lehkým krokem vtančily dvojice, které jakoby necítily to horko. Zatímco všichni přihlížející nejnutněji oblečení se schovávali do chládku, tito tanečníci lehounce tančili v písku před branou a smáli se. To by bylo přijatelné, ale byli oděni do svých hutných krojů, které nemají nic společného s nadýchanými děvuškami z Chodska. Páni v silných bílých podkolenkách, manžestráky ke kolenům, rukávy a na těle bytelné vlněné vesty, některé ošperkované stříbrným řetězem k hodinkám.

Páni, kterým se musí člověk klanět, měli všichni na hlavách červené pletené bytelné čepice, zpod nich vykukovaly šedivé vlasy a na tvářích šedivé vousy. Boty měli všichni černé, pevné, nízké se sponou. Takto oděný tanečník tančil po náměstí jakoby nic s tanečnicí, která si v ústroji nezadala se svým tanečníkem. Bytelný čepeček vzadu s motýlkem a kol hlavy až na tváře, krajková široká krempa. Široké rukávy a na těle pěkně přitaženou vlněnou zdobenou vestu. Sukně různě barevné, červené, modré, zelené, z poctivých látek, které se tancem rozvířily a byly vidět spodničky s navrch uvázanou dlouhou, širokou modrou zástěrou uvázanou vzadu na mašli.

Tančili lehce, hned pár spolu, hned v kole, hned se proplétali, a než se dotočila sukně, už pán zvedal do výše dámu a zase se točili v kroužcích a zas každý sám a zas pán hledal prosebně dámu, která mu utíkala a v jejich tvářích bylo vidět radost, smích a čtveráctví. Jako by jim to sluníčko přidávalo temperamentu. U okraje cesty u brány stála tříčlenná skupina s harmonikami a velkým strunným nástrojem a před nimi zpěváci v tmavém a zpěvačky – dámy již nemladé, některé prošedivělé a žádná chrastítka, ale plné temperamentu v krásných, jemně vzorovaných etamínových sukních a černých tílkách s ozdobami - zpívaly, nadnášely se a byly veselé.

A pak přišla chvíle, že tyto dámy se vmísily mezi tančící, různě se proplétaly, muži je zvedali a pak muži udělali kolo a přes jednoho se spouštěli k zemi a v prostředku pevně opřeni o sebe botami, nechali se točit dokola jako vějíř. Po tom hrozném žáru na náměstí, naši milí, stále usměvaví tanečníci nastoupili do krásného vysokého autobusu s názvem Danem a přijeli až zas večer v devatenáct hodin do parku - stejné ustrojeni a stejně usměvaví a milí.

Jen škoda, že tu pořadatelé nepřistavili židle, aby hosté dali mezi vystoupeními odpočinout nohám. Byli to velmi pohybliví lidé, štíhlí, ale někteří i ne, ale na ty šedé vlasy to nebyli žádní mládežníci a zaslouží si úctu. Vzhledem k našim, asi v tom věku, je velký rozdíl. Ani tam skoro starší nebyli, neb by asi těžko svou tloušťku uhlídali před sluncem. Měli by si vzít přiklad z těchto lidí.⋌ Marie Vlčková