Studie k výročí narození Karla Škréty a výstavě Doba a dílo

O společenské vážnosti Jana Škréty svědčí fakt, že u příležitosti této významné události dal pořídit pamětní mince. Na vrcholu své kariéry se stal senátorem staroměstské městské rady, v Praze mu patřilo několik nemovitostí, vinice a též poplužní dvůr a pozemky mimo město. I v rodinném životě byl šťastným mužem, jeho dvě manželství byla požehnána jedenácti dětmi. Z prvního manželství měl Jan Škréta dcery Alžbětu a Annu, jeho druhá žena Anežka z Vodolína se stala matkou čtyř dcer - Ludmily, Kateřiny, Jany a Anny, a pěti synů. Prvorozený syn Jan se stal daňovým písařem, třetí syn Pavel mincmistrem v Kutné Hoře a v Praze, čtvrtý syn Daniel sekretářem české komory a pátý syn Jiří lékařem. Druhorozený syn Jana Škréty, královský úředník Kundrat Škréta rozhojnil rodový majetek o vinice a dům v Mělníku.

Oženil se s Kateřinou Herkulesovou z Morchendorfu, a když v roce 1613 předčasně zemřel, zůstaly po něm tři dcery Anežka, Ester, Kateřina a čtyři synové. Prvorozený Jan proslul literární činností, po porážce stavovského povstání odešel do exilu ve Švýcarsku, kde se stal lékařem a napsal několik odborných knih. Jeho potomci žili ještě počátkem 20. století. Druhý syn Kundrat pobýval také v cizině, ale po nějaké době mizí jeho jméno z písemných pramenů. Třetí syn Jindřich vstoupil do služeb lešenského knížete a v polském Lešně si našel nový domov. Potomci této rodové linie žili posléze v Rusku ještě krátce před vypuknutím první světové války. Benjamínku Karlovi daly sudičky do vínku stát se malířem.

Poručníkem malého Karla se stal jeho strýc, kutnohorský mincmistr Pavel Škréta, který spolu s jeho matkou dbal o to, aby se dostalo jeho svěřenci odpovídajícího vzdělání. Karel navštěvoval Týnskou školu, ústav pro evangelickou mládež a nelze vyloučit, že se též vzdělával doma pomocí soukromých učitelů. Tuto hypotézu podporují poznatky o jeho značných jazykových znalostech. Již před odchodem z Čech uměl latinsky, německy a italsky, jeho bratr Jindřich dokonce francouzsky. Do poklidného života nekatolické rodiny Škrétů však zasáhly události počínající třicetileté války. Po porážce stavovského povstání žil dospívající Karel ještě nějakou dobu v Praze. Učňovská léta absolvoval zřejmě u malířů Jiljího Sadelera nebo Jana Jiřího Heringa a z této rané tvorby se snad dochoval obraz Ukřižovaného (Praha, soukromá sbírka). Po vydání tzv. Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 musel jako evangelík opustit Čechy. Rodinný majetek propadl částečně konfiskaci, částečně nucenému prodeji, což ovšem později umožnilo Škrétovi vést o jeho restituci soudní spor.

Vzdělání

Cesta mladého malíře vedla do Stuttgartu, kde se setkal s rytcem Václavem Hollarem. Posléze se rozhodl dokončit své malířské vzdělání pobytem v Itálii. Zamířil nejprve do Benátek. Toto město ležící v laguně proslulo tolerantním prostředím a bylo nejblíže dosažitelným italským centrem umění. Zde Škréta strávil několik let vyplněných studiem děl mistrů benátské školy a vlastní pilnou prací. V písemných pramenech je zmiňován jako vyhledávaný portrétista. Škrétova, bohužel nezachovaná díla jsou zaznamenána v dobových inventářích několika uměleckých sbírek a císařský vyslanec v Benátkách hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic zakoupil později větší počet jeho obrazů z italského období. Z těchto děl se podařilo určit pouze obrazy Zkouška pravdy (Praha, soukromá sbírka) a Zkouška čistoty vestálky Tuscie (NG Praha), ostatní jsou nezvěstná či známá pouze z kresebných kopií.
Po několikaletém pobytu v Benátkách se Škréta odebral do Boloně, kde studoval díla bratří Ludovica a Annibaleho Carracciů, Quida Reniho, Franceska Albaniho.

Poté navštívil na krátký čas Florencii, aby dospěl do cíle své cesty, Říma. Zde studoval malbu Guercinovu i tvorbu Nicolase Poussina, zapůsobilo na něj dílo Carravagiovo a stal se členem Schilderbentu, malířského bratrstva, které tvořili hlavně němečtí a nizozemští malíři. Byl zřejmě oblíbeným, ale i obávaným společníkem, získal přezdívku Slack-Sweert, tedy ten, kdo rychle tasí zbraň. Ve věčném městě pobyl jeden rok. Podle zmínek objevených v písemných pramenech maloval závěsné obrazy se světskou tematikou a portréty. Posléze vedly jeho kroky do Saska, určitý čas snad působil na dvoře kurfiřta Jana Jiřího, kde nakreslil či namaloval několik nedochovaných portrétů.

Někdy v této době v něm uzrála myšlenka na návrat do Čech, jehož podmínkou byla konverze ke katolictví. Škrétův přestup na ‚papeženeckou víru‘ se mohl odehrát již v Římě, žádný doklad v tomto smyslu se však zatím nepodařilo nalézt. Zato existuje svědectví, že malíř konvertoval až po návratu z ciziny, konkrétně prý v Mělníce. Jeho matka a sourozenci jej zplnomocnili, aby jménem rodiny vedl soudní spor o navrácení rodinného jmění, resp. zabavených peněz váznoucích na nuceně prodaných nemovitostech.

Již v roce 1638 je doložen jeho pobyt v Čechách. Jako novopečený katolík vstoupil do sporu s královskou komorou a soudní rozhodnutí bylo pro něho příznivé. Byla mu vrácena značná část majetku, vinice v Litoměřicích i některé nemovitosti v Praze.

Jako zámožný muž se v roce 1645 oženil s Veronikou Grönbergerovou a díky svému umění a společenskému postavení definitivně obnovil prestiž rodinného jména. Po návratu do vlasti získal Škréta první velkou zakázku, kterou realizoval za pomoci své dílny. Jednalo se o obrazy tzv. Svatováclavského cyklu. Soubor dvaatřiceti lunet, z nichž se dochovalo sedm (NG Praha, Muzeum umění Olomouc a Lobkowiczká sbírka na Mělníce), které prokazatelně maloval Škréta, a jedna, která pochází z ruky jiného malíře, snad Antonína Stevense, byla určena pro klášter augustiniánů v Praze Na Zderaze. K této církevní instituci pojilo malíře pevné životní pouto. Konala se zde jeho ženitba, v období bojů o Prahu v roce 1648 svěřil klášteru do úschovy cenné věci a dle tradice mu zde byl poskytnut azyl po souboji, v němž zabil svého soupeře.

V tomto období uměleckého dozrávání se jeho malířské umění rychle rozvíjelo a zakázek přibývalo. Realizoval své stěžejní dílo, obraz Sv. Martin dělící se s žebrákem o plášť (NG Praha), určené původně pro kostel sv. Martina ve zdi. Vedle pláten s církevní tematikou vytvořil celou řadu portrétních děl - Podobiznu matematika s chotí, Portrét muže s dlouhými plavými vlasy (obě NG Praha) i obraz, dříve nazvaný Portrétem Bramberga z Brambergu, nyní byla osoba portrétovaného muže nově určena jako Šimon Hynek (?) Hesselius Czetwinger z Czetwinbergu (NG Praha). Nadále spolupracoval s dalšími církevními institucemi a klenotem jeho tvorby se stal obraz menšího formátu Jákobův příchod k Lábanovi (Rychnov nad Kněžnou, zámecká obrazárna, v současnosti zapůjčeno do NG v Praze).

Koncem čtyřicátých let 17. století dochází vlivem ukončení třicetileté války k malířské konjunktuře. Toto období se plně kryje s přechodem malířovy tvorby k vzestupu a zralosti. Přelomovým dílem těchto let bylo velké plátno Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem v Miláně (NG Praha). Poté získal Škréta několik významných zakázek. Nejvýznamnějším souborem obrazů, který se dochoval in situ, jsou práce, které byly malířem realizovány v kostele Panny Marie před Týnem v Praze na Starém Městě. Na hlavním oltáři může návštěvník chrámu dodnes spatřit dva obrazy Nanebevzetí Panny Marie a Nejsvětější Trojice.

Malby hlavního oltáře byly vytvořeny v roce 1649 na paměť obrany Prahy a ukončení třicetileté války. Dále malíř pracoval na celé řadě dalších děl. Významnými pracemi jsou obrazy Zvěstování Panny Marie, Sv. Rodina, Sv. Barbora, Sv. Vojtěch. Celkově se v prostorách Týnského chrámu nalézá devět Škrétových prací. Ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy je možno spatřit obraz, kdysi chovaný v Týnském chrámu, nazvaný Sv. Lukáš maluje Pannu Marii, který byl dříve umístěn pod pozdněgotickým baldachýnem, jehož autorem byl Matěj Rejsek.

Další významná zakázka byla Škrétovi zadána prostřednictvím převora řádu maltézských rytířů Bernarda de Witte. Byl jí obraz ikonografického námětu účasti světců při obraně ostrova Malty (kostel Panny Marie pod řetězem v Praze na Malé Straně) a sám převor se od Škréty nechal portrétovat dvakrát (NG Praha a Gemäldegalerie Drážďany). Poté spatřila světlo světa klasická ukázka Škrétova portrétního umění: obraz známý pod názvem Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny (NG Praha), jediný dochovaný ze souboru děl, které rodina u umělce objednala. Škréta za celou dobu své činnosti namaloval poměrně veliký počet portrétů významných osob z řad aristokracie a příslušníků měšťanstva. Dodnes zůstaly zachovány např. podobizny členů rodů Šternberků, Černínů, Nosticů, Martiniců, Berků, Fürstenberků a Gallasů.

Objev v Jičíně

Studiem archivních pramenů byla nově doložena též Škrétova činnost pro rod Valdštejnů. Hrabě Maxmilián z Valdštejna pravděpodobně objednal u malíře více obrazů. Jedním z nich mohlo být i původně oltářní plátno Zvěstování Panny Marie (majetek Biskupství královéhradeckého), umístěné dlouhou dobu takřka bez povšimnutí v kostele sv. Ignáce v Jičíně. Nyní se je podařilo nově atribuovat jako vrcholnou ukázku Škrétovy tvorby tohoto období.
Malířského umění Karla Škréty využili také členové církevního řádu kapucínů. Pro jejich kostel sv. Josefa v Praze na Starém Městě namaloval dva oltářní obrazy, jejichž námětem byl život světců sv. Felixe a sv. Antonína Paduánského. Škrétova tvorba pronikla i na univerzitní půdu, její významnou součástí se staly návrhy univerzitních tezí a obraz Sv. Jan na Patmu (UK Praha).

V nedávné době se podařilo objevit zbytek obrazového cyklu, který u Škréty objednal řád hybernských františkánů. Dva obrazy, Obrácení sv. Pavla (Muzeum umění Olomouc) a Křest Kristův (Řád Křižovníků s červenou hvězdou) patří mezi významné Škrétovy práce. Těmito díly umělcova prestiž vzrostla natolik, že významný církevní hodnostář Jan Caramuel z Lobkowicz objednal zřejmě k desátému výročí konce třicetileté války obraz Sv. Václav jako obránce Prahy (kostel sv. Prokopa, Žižkov). Tímto dílem je ikonograficky vyjádřena obrana pražského Nového Města, naproti tomu obrazy dodané na hlavní oltář Týnského chrámu byly donací u příležitosti obrany pražského Starého Města.

Malířský projev Karla Škréty poté doznal určitého posunu směrem k tzv. baroknímu klasicismu. Lze říci, že se tak stalo v době, kdy nastala změna na starobylém trůnu českých králů. Novým panovníkem se stal Leopold I. a v prostředí jeho vídeňského dvora bylo možno zachytit první umělecké podněty, které posléze zprostředkovali českému prostředí aristokraté, kteří působili jako císařovi diplomaté ve vyspělých kulturních zemích, zejména v Itálii. Krásným projevem tohoto odstínu barokního umění je obraz Sv. Rodina se sv. Barborou a sv. Kateřinou (NG Praha) a dalšími ukázkami jsou některé obrazy z Týnského chrámu v Praze. Jedná se zejména o výše zmíněné dva oltářní obrazy s námětem Sv. Rodiny a Zvěstování Panny Marie.

Poté se Škréta věnoval tvorbě velkých, kompozičně složitých pláten. Pracoval pro řád cisterciáků a svými obrazy vyzdobil interiéry klášterních kostelů na Zbraslavi a v Plasech. Jeho věhlas překročil hranice Českého království a salcburský arcibiskup Guidobald Thun objednal u Škréty dvě velká protějškově pojatá plátna Ukřižování a Seslání Ducha svatého (Salcburk, dóm). Posléze vytvořil několik dalších reprezentativních ukázek portrétní malby. Z těchto obrazů je patrné, že Škréta dokázal zobrazit portrétované realisticky a ve výrazu jednotlivých osob lze vyčíst jejich povahový charakter. Mužské podobizny tvoří převážnou část dochovaných děl Škrétova portrétního umění. Výjimkami jsou Podobizna Marie Maxmiliány ze Šternberka (zámek Bechyně) a Portrét dámy v čepci (hrad Rožmberk) či přítomnost ženských postav na skupinových portrétech a dvojportrétech. Mezi mužskými portréty vyniká půvab děl, na kterých jsou vyobrazeni Ignác Jetřich Vitanovský z Vlčkovic (Rychnov nad Kněžnou, zámecká obrazárna, v současnosti zapůjčeno do NG v Praze), Humprecht Jan Černín z Chudenic (zámek Mělník), Mladý lovec (zámek Častolovice), Bernard Ignác z Martinic či Antonín Pankrác Gallas (?) (oba obrazy zámek Frýdlant).

Čas pozvolna ubíhal a nadešla doba umělcova stáří. V těchto letech nastal pozvolný odklon Škrétovy tvorby od teplých a jasných barev, jakými se vyznačovaly obrazy malované v duchu barokního klasicismu. Malíř zvolil návrat ke kořenům svého mládí a vytvořil řadu pláten v duchu caravaggiovského realismu. Zaměstnávala jej velká zakázka, kterou realizoval pro litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Schleinitze, vzdělaného preláta, se kterým se nepochybně seznámil již dříve, neboť navrhoval rytiny pro jeho básnické knihy. Plátna Škréta dokončil v roce 1673, tedy rok před svou smrtí.

V litoměřickém dómu zachované obrazy patří mezi práce, které byly z uměleckohistorického hlediska nejnovějším bádáním plně rehabilitovány jako plátna vytvořená přímo malířovou rukou za minimální účasti dílenských pomocníků. Na hlavním oltáři lze dodnes spatřit velký obraz Ukamenování sv. Štěpána, dále se v interiéru nalézají další čtyři díla - Sv. Vojtěch, Sv. anděl strážce, Sv. Petr a sv. Pavel a Zavraždění sv. Václava. Další typickou ukázkou Škrétova realismu byl obraz Sv. Tomáš z Villanovy rozdává chudým almužnu (kostel sv. Tomáše v Praze na Malé Straně) a zejména významný cyklus děl určený pro budovu malostranského jezuitského profesního domu. Jednalo se o obrazy tzv. Pašijového cyklu, souboru deseti pláten, nyní druhotně umístěných v empoře kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Tyto malby můžeme považovat za autentický projev Škrétova stáří.

Duchovní odkaz

Přesto, že i v posledních letech života vytvořil Škréta několik mistrovských podobizen – Jana Hartvíka Nostice (zámek Kynžvart), Dvojportrét hraběte Berky z Dubé a jeho manželky (NG Praha), můžeme směle plátna Pašijového cyklu pokládat za umělcův duchovní odkaz. Zajímavé je jejich porovnání s dochovanými díly Svatováclavského cyklu, jejichž realizací na sebe Škréta poprvé výrazně upozornil v dobách svého mládí a tím započala stoupat jeho sláva. Malíř Karel Škréta zemřel 30. července 1674 a již 1. srpna byl pohřben v kostele sv. Havla v Praze na Starém Městě.

V té době byli po smrti dva umělcovi synové Václav Bohumil a Antonín Škrétové. Otce přežila dcera Veronika a dědicem rodinného majetku a pokračovatelem malířského povolání se stal nejstarší syn Karel, který se narodil v roce 1646. I jemu se dostalo hlubšího vzdělání, vyučil se v otcově dílně malířem a byl jím vyslán na zkušenou do Itálie. Dále vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a povolání advokáta také vykonával.

V závěru kariéry se stal radou Nejvyššího purkrabského soudu. Šlo o muže vysokého intelektu, v jeho vlastnictví se nacházela rodinná knihovna, sbírka obrazů, hudebních nástrojů a přírodnin. Zdědil též rodinné nemovitosti a majetek rozhojnil sňatkem s Alžbětou Rosinou Rosovou. Manželství bylo požehnáno pěti dětmi, bohužel synové Mikuláš František a Karel Rafael i dcery Anna Kateřina a Alžběta Dominika, zemřeli v dětském věku. Pouze nejmladší potomek Václav Jan z Boha svého otce přežil, ale jeho smrtí česká větev rodu Škrétů vymřela.

Karel Škréta ml. maloval některé obrazy společně s otcem. Byl jeho pomocníkem v pozdním období malířské kariéry. Ve sbírkách Národní galerie v Praze se nalézá obraz Zvěstování Panně Marii, dříve považovaný za společné dílo obou Škrétů, nyní však připisovaný výhradně ruce otcově. Jeho raná samostatná díla, zaznamenaná v pozůstalostním inventáři se nezachovala.

Posléze pracoval převážně na objednávku církevních institucí v Praze, podařilo se identifikovat oltářní plátna Nejsvětější Trojice a Zvěstování Panny Marie (kostel sv. Jindřicha v Praze na Novém Městě) i mimo hlavní město království. Pěkným příkladem tvorby mladšího Škréty v oblasti českého venkova je obraz Obětování Panny Marie (Stará Boleslav, mariánský kostel). Je zřejmé, že byl svým otcem doporučen k tvorbě některých zakázek.

Obraz Sv. Kosmy a Damiána se sv. Václavem (Karolinum) byl objednán univerzitní lékařskou fakultou. Velkou mírou citlivosti se vyznačují jím malované závěsné obrazy a obzvláště harmonickým dojmem působí plátno Uzdravení slepého Tobiáše (NG Praha). Také portrétní tvorba je v díle Škrétova syna důstojně zastoupena. Namaloval podobizny příslušníků aristokracie, měšťanstva i osob duchovního stavu. Potvrzeno je jeho autorství u Podobizny muže s rukou na prsou (Praha, soukromá sbírka) a Podobizny Karla Kunaty Dobřenského z Dobřenic (zámek Jaroměřice nad Rokytnou).

Dále portrétoval také představitele městské samosprávy, jak dokládá Podobizna staroměstského primátora Matěje Machta z Löwenmachtu (Praha, Nová radnice). Věnoval se obdobně jako otec umění kresby, zdědil po něm obchodního ducha a známa je též jeho účast v řadě obchodních transakcí. Karlu Škrétovi ml. nebylo dopřáno dlouhého života. Do rodinné hrobky v kostele sv. Havla v Praze na Starém Městě byl pohřben 3. ledna roku 1691, dožil se tedy pouhých pětačtyřiceti let.

Majetek české větve rodu Škrétů Šotnovských ze Závořic se pomalu počal rozplývat v nenávratnu. Vdova po Karlu Škrétovi ml. Alžběta se podruhé provdala za Františka Theofila Klea z Roudného, deklamátora při Zemských deskách, který valnou část movitého majetku, obzvláště obrazů, knih a drobných cenností, prodal sběratelům za hranice Českého království.

Zemský vlastenec Balbín nemohl ovšem tušit, že jeho slova budou platit celá staletí až do současnosti. Karel Škréta se zapsal svým dílem do povědomí současníků i těch, kteří žili v dobách pozdějších. Jeho odkaz ovlivnil mnoho malířů, kteří vycházeli ve své tvorbě ze studia jeho děl. Byl uznáván malíři baroka Petrem Brandlem a Václavem Vavřincem Reinerem, i umělci 19. století Františkem Tkadlíkem, Josefem Mánesem či Karlem Purkyně. V době, kdy se začal utvářet moderní dějezpyt umění, dostalo se dílu Karla Škréty prvních (ne)kritických hodnocení. První monografie, jejímž autorem byl G. E. Pazaurek, se nesla ještě v nacionalistickém duchu. Několik let po jejím vydání byla v pražském Rudolfinu v roce 1910 uspořádána první škrétovská výstava, kde bylo shromážděno několik desítek obrazů. Tento výstavní projekt posloužil jako odrazový můstek k modernímu bádání, které se plně rozvinulo v období po roce 1918.

Studie Vincence Kramáře plně prokázaly Škrétův přínos k vývoji malby raného baroka v Čechách. Větší počet Škrétových děl byl k vidění na velkolepé výstavě Pražské baroko. Po jejím předčasném ukončení v důsledku politické krize v roce 1938 uspořádal Vincenc Kramář komorní výstavu věnovanou Škrétově tvorbě v prostorách Městské knihovny v Praze. Význam této rozsahem menší přehlídky Škrétových prací tkvěl v prvním kritickém zhodnocení Škrétova odkazu. V období po druhé světové válce se životem a tvorbou tohoto umělce zabýval detailně prof. Jaromír Neumann. Výsledkem jeho bádání byla velká výstava uspořádaná v roce 1974 u příležitosti třístého výročí Škrétova úmrtí. Byla věnována výhradně malířskému a kreslířskému dílu Karla Škréty, nebyly zde zastoupeny (s jednou výjimkou) práce jeho syna.

Vědecký projekt

Národní galerie v Praze se stala řešitelkou vědeckovýzkumného projektu, který si klade za cíl zmapovat život a dílo Karla Škréty a reflektovat v širších souvislostech i dobu, ve které žil. Projekt byl připravován několik let a finančně jej podpořily finanční mechanismy Evropského hospodářského prostoru prostřednictvím grantů z Islandu, Norska a Lichtenštejnska. Autorský kolektiv významných odborníků vedený prof. Vítem Vlnasem předkládá moderní formou odborné i laické veřejnosti nejnovější vědecké poznatky.

Jedním z výsledků tohoto úsilí bude výstava uspořádaná v Jízdárně pražského Hradu a ve Valdštejnské jízdárně od 26. listopadu 2010 do 10. dubna 2011. Karel Škréta zde bude představen nejen jako malíř, ale též jako autor velkého počtu kreseb. Významné místo zde bude věnováno jeho zálibě v literatuře i tvorbě jeho současníků, následovníků a dále umělců zvučných jmen z ciziny, s nimiž se setkal na svých cestách, či jejichž díla studoval. Zmíněn bude také jeho tzv. druhý život.

Připomenut zde bude také Karel Škréta ml. Na výstavu bude zapůjčeno na 370 exponátů z mnoha kostelů, klášterních chrámů, muzeí, galerií, knihoven, hradů, zámků i soukromého majetku z České republiky, Rakouska, Německa, Itálie, Nizozemí a USA. Milovníci umění se mohou těšit na obrazy mistrů benátské, boloňské či florentské školy, ale i na práce umělců německých a nizozemských, dále na kresby, grafiku, sochy, staré tisky a vzácné archivní dokumenty. Struktura výstavy bude také doplněna o témata věnovaná dobové architektuře a Škrétovu rodinnému zázemí. Poprvé budou vystaveny dosud neznámé Škrétovy obrazy, kresby a grafické listy z tuzemských i zahraničních sbírek, mnoho obrazů známých a slavných se veřejnosti představí po kompletním restaurování. Všem zájemcům bude k dispozici nově otevřená a průběžně doplňovaná referenční internetová databáze. Nejen návštěvníci, ale i čtenáři se budou moci těšit na reprezentativní katalog Škrétova díla a na množství doprovodných programů.

Navštívíme-li výstavu, budeme se moci přesvědčit, zda slova Bohuslava Balbína platí i v dnešní, poněkud uspěchané době. Dílo a životní cestu Karla Škréty – malíře doby, která dávno uplynula, pochopíme možná po jejím zhlédnutí hlouběji, než tomu bylo dosud. Stanislav Vaněk