Podstatná je metoda, patří k ní obklopit se lidmi. Chytly se Literácy, chytlo se Káčko, chytla se spousta jednotlivců, kapel, ale i třeba Honza, který obstarával oheň a další a další. Promiňte, že nejmenuji. Důležité je, že vznikl tým. Ne shora určený. V tom je přece úžasná hodnota, že myšlenka, vidina, chtění něco přinést dává lidi dohromady. Tak vznikal jičínský masopust, konaný v neděli 19. února.

Pravda, přijela spousta Jirkových přátel z Divozemí. Ale on s nimi táhne podobné akce už spoustu let. To říkám proto, abychom si my, Jičíňáci, zase tolik nefandili. Prostě tým byl velký.

Když se v pátek v zámku do tmy navazovaly špagátky, aby v neděli mohly padat z nebe jitrnice, když dole zkoušely malé děti svůj výstup a Jirka je stále vracel a opravoval, mohl mít nezasvěcený obavu, jak všechno dopadne.

Obava pokračovala i v neděli dopoledne, když se odklízel sníh na nádvoří zámku, když se věšely jitrnice, preclíky a jablka a do toho docela obstojně lilo.
Pak část party odjela do lodžie a byla to nádhera: přehrabování, došpendlování, líčení, muzikantské zkoušení. Překvapující, že jen s pětiminutovým zpožděním vyšla historickým stromořadím veselá parta maškar. Vozík, na kterém se vezl Masopust, skřípal a nebyl vůbec lehký. Ale průjezd Valdickou branou byl impozantní.

Program v zámku vidělo mnoho lidí. A kdo tam nebyl, může litovat. Neviděl, jak si kapely a kapelky v jednotlivých patrech arkád předávaly tón. Neviděl všechny ty tance. Neviděl, jak z patra šlaufem teklo víno, dámy z literátského bratrstva šenkovaly a roznášely. A tak dále.

V šatně ozvala se věta: „Je to jeden velký … jáužnevím jaké slovo.“ Měla tím být vyjádřena neorganizovanost. Ale Michael, šéf Literáků ,napsal: „Nejlepší, co se z toho povedlo, byl okamžik, kdy se – do jinak pěkné režie plné skvělých nápadů – vloudily časové i prostorové posuny, kdy bylo potřeba jednat samostatně, „zaskočit“ a spolupracovat s někým z jiné kapely, skupiny. A to mnozí udělali. Pak teprve to byl masopust.“

Na závěr, mírně se už stmívalo, měly na nádvoří scénu malé děti. Nahoře Masopust tančil se Smrtkou, ta ho svlékla a jeho oblečení po takovém provázku poslala dolů. Masopust skončil, nastoupila vláda Půsta. Nebo Půstu. Jen si ještě povšimněme symboliky. Když děti tančily, udělaly na nádvoří malinký ohýnek. Když zhasnul, nabíraly popel na prsty a dělaly lidem na čelo křížek. Popelec. Prach jsi a v prach se obrátíš.

I taková bláznivá veselice, jakou masopust představuje, má svůj konec. Přijde půst, období zklidnění, rozjímání. To není jen nějaká folklorní či náboženská záležitost. To je výzva pro nás pro všechny.
Bohumír Procházka