Tak jsme se zeptali autora a on to vysvětlil: „Jsou to věci, které mají přinášet radost.“ A pak mluvil o tom, že ty věci mají asociovat vzpomínky. Taky o čerpání energií.

Aby to nebylo jednodušší, připomeneme, že Radka Kolcová, která výstavu zahajovala, zase říkala cosi, že Kubovi musí blahopřát k tomu, že se odhodlal vystavovat. A že výstava je obrazem jeho čisté duše. A že návštěvníci se na výstavě setkali s tím, co si přeje jejich vlastní srdce.

Výtvarník Křelina je nezaměstnaný. Pokud ovšem jeho dílo nepovažujeme za práci. Mohl být studentem na VŠUP. U talentovek se mu vedlo, dali mu najevo, že by ho nejspíš vzali. Odstoupil.

„Pochopil jsem, že ta moje cesta je dobrá. Že musím ještě víc pracovat. Školu nepotřebuju, abych dělal tenhle svůj kumšt. Škola by mne ovlivnila. Nemohl bych být tady mezi svými. Chci svůj vlastní duchovní rozvoj,“ vysvětluje.

Ale na výstavě v lodžii bylo dílo, ne slova, a já se vám pokusím popsat autorovu tvorbu. Sbírá rozmanité předměty, nebo je vytváří a pak je sestavuje. Na vzduchu, nebo i ve vodě. Potichu i nahlas. Ještě je rozličně nasvětluje. Barva vůbec hraje v jeho díle velkou roli. Vytváří i figury. Takové zvláštní lidičky, spíš tvorečky. Jeden má vysoké kolo, druhý místo hlavy reflektor, či z kamene vystupují jakoby červi.

Jsou tu i šperky. Nezvyklé, velmi robustní náramky; dřevěná deska s otvory a v každém visí provrtaný kámen. Vše osvětleno několika reflektory vytváří na stěně stíny, které se prolínají. Jsou tu i díla plochá. Obrazy - neobrazy, reliéfy – nereliéfy.

Radost z tvarů, barev, jejich kombinace. Realizmy i smyšlenka, která nemá jednoznačné vysvětlení. Která třeba nemá vůbec vysvětlení. A musí ono být? Kumšt nás vzdaluje od reálného světa a pootvírá cestu k duchovnu. Konceptualismus? Ano. Ale nejen. Výstava potrvá do konce ledna.
Bohumír Procházka