´Nad tajemnými hlubinami jezera, zahaleného mlhami stříbrošedými, rozechvělého vzduchem zádumčivým perlových harf rusalek bledých, vynořila se hvězda velká, lesknoucí se jako slza. - Mácha ji vyronil.´

Poznamenala spisovatelka Karolína Světlá nad odchodem básníka, jenž odcházel z tohoto světa se zmačkaným zlomkem tužkou psané básně v kapse svého kabátu, téměř symbolicky nazvané „Cesta z Čech“. Nikdy se již nedozvíme, jaké verše se básníkovi na jeho poslední procházce (po Radobýlu) promítaly myslí, jaké již nestihl zaznamenat. Následující dějství dramatického životního příběhu se poté halí v černý šat a vzduchem již jen zní ozvěna z jeho nejslavnějšího díla …

Ach, v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlast jedinou i v dědictví mi danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou …

Karel Hynek Mácha během své velmi krátké životní pouti vytvořil nehynoucí dílo, které bezmála 200 let tiše, avšak hluboce vplouvá do lidských srdcí, s dojemným vyznáním lásky k rodné zemi, uchopením lásky člověka, oslavením krásy přírody.

Máj

Když byl jeho rukopis cenzorem shledán nezávadným, nabídl jej Mácha nakladateli Neureitterovi. Ten však stále žádal na Máchovi historický román a báseň odmítl. Mácha se rozhodl vydat báseň vlastním nákladem a zadal tisk tiskaři Spurnému. Měl značné starosti ekonomického rázu, sám neměl dost finančních prostředků.

Přesto dne 23. dubna r. 1836 držel Mácha první výtisky svého Máje v ruce. Oznamuje svým přátelům, že vydal knížku vlastním nákladem, a prosí je, aby mu ji pomohli rozprodat.

Jako by již tušil, že to je nejslavnější a poslední dílo, dbal o to, aby tiskař použil k tisku Máje nových typů, aby knížka vyšla čistá, úhledná, objednal si 100 exemplářů na zvláštním papíře. „Asi do 15tého toho měsíce vyjde na mé vlastní outraty moje romantická báseň Máj, nebo veršovaný románek spíše než romantická báseň. Já jsem ho vydal sám na vlastní outraty, nechtěje v žádné spolkování s kněhkupci vejíti, a dal jsem asi stovku exemplářů na velmi pěkném papíru a skvostně vydati.“

Proč Máj vznikl, vykládá Mácha sám:
„Následující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná a. t. d. láska v přírodě proti divoké, vášnivé nezřízené lásce člověka; tak též jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních.

Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg (Doksy) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštein, Houska a v dálce Roll (Ralsko), k východu západu, polední a půlnoci okazují. - Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí.“

Mácha v Máji vyžaloval všechny bolesti své duše, zraněné zklamanou láskou, beznadějností zániku, pochybnostmi o životě posmrtném, smutkem nad marností všeho, steskem po uplynulém mládí, a současně především postavil nehynoucí pomník jarní přírodě. Májem vrcholí básnické umění Máchovo. Básník v něm vytvořil nový básnický výraz a dal tak základ novodobému českému básnictví. Vymkl se ustáleným tradicím, vnesl do svého díla světovost, obrodil české písemnictví poezií světovou a přerostl své současníky výjimečností svého ducha o celá desetiletí.

Dodnes Máchovo dílo nezestárlo, je stále živé, čteno. Stalo se východiskem všech básnických generací budoucnosti, tak jak si to Mácha přál - když si poznamenal - že nikdy nepracoval pro přítomnost, nýbrž pro budoucnost, od níž očekával vše a věřil, že až jeho tu již nebude a snad ani jeho dílo tu již nebude, jeho myšlenky - ty budou žít a působit věčně. ⋌Dana Rejmanová