Mladá Jitka Bílková, hlavní přednášející, se s pozoruhodným Jičíňákem nemohla potkat. Robert Kvaček, který Jitku doplnil, si s ním povídával lidsky i odborně.

Magistra Bílková hovořila nejdříve o rodině Kazbundově, aby tak vysvětlila souvislosti. Zněla slova jako Krásný Karel, ale i to, že když Karel přicházel na svět, byl jeho otec poslán do hospody a tam za ním později vyslána služka, která jej informovala o narození potomka.

Přednášející skvěle spojila některé pikantnosti s faktografií, aby se v závěru dostala k popsání vnitřního světa starého pána, který byl nejspokojenější v tichu své velmi skromné pracovny v bytě ve Fűgnerově ulici. Bádal, psal a nevydával. Tím víc jsou ceněna jeho díla, která vycházejí posmrtně.

Že Václav Čtvrtek použil ve svém psaní nepříliš lichotivou postavičku Kazbunďáka? Už se ho nikdo nezeptá, kde ji sebral. Snad by mohl být předobrazem otec Karla, nepříliš oblíbený inspektor Tomáš Kazbunda. Ano, i takhle pestré je historické bádání.

Moc dobře, že se Jičíňáci dík Jičínské besedě seznamují s pozoruhodnými někdejšími spoluobčany. I to přispívá ke vztahu ke svému městu. K jeho poznání.

Jitka Bílková umí poutavě hovořit. Její přednes je nejen příkladný. To, jak pootevřela náhled na zajímavého člověka, dopadá pozitivně i na posluchače. Posuzování světa, lidí okolo sebe, je i o nás. My jsme součástí. Karel Kazbunda byl složitou osobností, zejména ke konci života se necítil ani ve svém městě úplně skvěle. Bohumír Procházka