Je 7.35, zvoní budík a vytrhuje mě ze snění. Většinou se budím sama tak pět minut před tím, něž má zazvonit, dnešek je ale výjimka. Je 21. prosince a na Kapverdách je neuvěřitelné vedro, nesnesitelné i pro domorodce, proto jsem včera dlouho nemohla usnout. Jen nerada vstávám, ale připomínám si, že v Čechách je touto dobou už o dvě hodiny víc, všichni už jsou v práci a nebo ve škole, tak musím i já. Rychle se osprchovat, nasnídat a hurá do školy.

Překvapení dne: teče voda a dokonce jde i elektřina, a světe div se, i internet! Na netu se trochu zdržím čtením zpráv z domova. Naštěstí bydlím přímo v kampusu, tak to mám dvě minuty pěšky, jestli se teda kampusem dají nazývat dvě budovy učeben a pár domečků pro zahraniční profesory a studenty. Já patřím mezi studenty a tento semestr tu jsem jako „zahraniční“ jediná.

Hodina lingvistiky velice zvolna začíná, studenti se pomalu trousí prakticky během celého vyučování. Dneska panuje trochu nervozita, budou se rozdávat výsledky testů. Hurá, obstála jsem. Mám sice jen 62,5%, ale to je tady úspěch, nakonec se dozvídám, že jsem druhá nejlepší ve třídě. Společně opravujeme testy, studenti diskutují a hádají se o každý půlbod, díky tomu probíhá hodina nezvykle živě a rychle. Kurs pomalu končí, do třídy se tlačí posluchači jiného předmětu.

Teď mám ještě dvě hodiny do oběda, chtěla jsem je strávit v knihovně, kde jsou větráky. Cestou tam mě ale zastavuje Antonio, jeden z mých známých, na netu četl, že v Evropě je sníh a chce, abych mu o tom vyprávěla. Dvě hodiny uběhnou jako nic. K obědu je ryba, hranolky a rýže, Kapverďani ohrnují nosy „zase ryba“, já jásám. Během oběda vypne proud a to je dobře, znamená to, že alespoň na chvíli přestane vyřvávat hlasitá hudba, kterou Kapverďani milují. Radovala jsem se předčasně, studenti vytahují i-pody a je to ještě horší. Po obědě rychle alespoň na chvíli do knihovny, ve 4 odpoledne mi začíná hodina portugalštiny v Brazilském centru. Jsme sice v hlavním městě Kapverd v Praie, ale hromadná doprava tu neexistuje, pouze taxíky nebo sběrné autobusy.

Rozhoduji se, že půjdu pěšky, trošku si zajdu, abych se v prosinci pokochala pohledem na moře. Nádhera, nic se nezměnilo, pořád je vidět zakulacení Země a na útesech barvy Afriky. Cestou míjím trhovkyně nabízející banány, oříšky a spoustu sladkostí. Jen nerada odolávám a jdu dál. Každou chvíli mi zastavuje cizí auto s nabídkou, že mě odveze. Kapverďani doslova zbožňují bílé ženy. S díky pokaždé odmítám. A nevnímám už ani moc pokřikování domorodců, za tři měsíce jsem si už zvykla.

Na hodinu dorazím dokonce včas a už nás Marie Elena vítá, píšeme test a pak konverzujeme. Dneska se chce každý bavit o Čechách. Dcera Marie Eleny totiž studuje v Plzni medicínu a už referovala o sněhu. Moji spolustudenti jsou z Ghany a Nigérie, a tak i jim na přání Marie Eleny vyprávím o zimě.
Je 20.00, vyučování končí. Venku už je tma, a tak si beru taxíka. Bezpečnost je tu po setmění doslova katastrofální. Z oken auta pozoruji vánoční výzdobu, tak vida, blikající světélka dorazila i do Afriky. Ani jsem si nestačila uvědomit, že už začal advent. Taxikář se snaží navázat konverzaci obligátní otázkou odkud jsem.

Česká republika mu nic neříká. Ptá se, jestli to je v Americe nebo v Německu? Neurazím se, na podobné excesy jsem si už zvykla. Tak radši začnu mluvit o fotbale o on se okamžitě chytá a vykřikuje jména jako Rosický a Poborský. Bezpečně dorazíme zpátky do kampusu. Ještě asi dvě hodiny si lámu hlavu s diplomkou, zkouším net, ale ten jako vždycky zrovna večer nejde, takže docela brzo usínám. Je vážně v Čechách sníh? ⋌ Ivana Zelinková